Tma

Muž v černém

Policisté mě odvezli k nim na stanici a nechali sedět na docela nepohodlné židli v nějaké prázdné místnosti s prosklenými zdmi. Prázdným pohledem jsem pozorovala dění kolem. Všude se míhali lidé, kteří někam pospíchali buď s papíry, nebo s telefony u uší.

Bylo mi tak mizerně, že to ani nešlo popsat. A bylo mi také úplně jedno, co se mnou teď bude. Můj svět se zbortil spolu se smrtí rodičů. Cítila jsem, že teď už to nikdy nebude ani trochu stejné. Nikdy.

Do místnosti, ve které jsem se nacházela, vstoupil nějaký muž, celý v černém. „Jste Nina Cooprová?" zeptal se a prohlížel si mě.

Přikývla jsem a čekala, co z něj vypadne dál.

„Půjdete se mnou." Řekl jen a odcházel. Rychle jsem tedy vstala a kráčela si to za ním. Nikdo z policistů mi nevěnoval pozornost. A ti, co mě sem přivezli, tu nebyli. Čekali na nás před budovou. „Nastup si." Vybídl mě ten muž v černém a kývl k velkému černému Hummru.

„Kam mě vezete?" chtěla jsem vědět, ale neodpověděl. „Kam mě vezou?" obrátila jsem se tedy se stejným dotazem na policisty.

„Nestarej se." Odbyl mě jeden z nich a ten druhý se na mě ani nepodíval.

„Dělej, nastup si." Vybídl mě znovu ten muž a tentokrát důrazněji.

„Ne-" snažila jsem se protestovat, ale to muži došla trpělivost, otevřel dveře, popadl mě a šoupnul dovnitř. Sedla jsem si, a než jsem se stačila vzpamatovat, cvakl zámek. Zkoušela jsem dveře otevřít, zuřivě jsem s páčkou lomcovala, ale marně.

„Zpomal, nebo to urveš." Ozvalo se najednou. Trhla jsem sebou a až teď si všimla, že uvnitř nesedím sama. Na sedadle řidiče seděl nějaký kluk, který vypadal tak na dvacet let, maximálně dvaadvacet.

„Kam mě to chcete vzít?!" křičela jsem na něj a odsunula se od něj, co nejdál to šlo.

Blýsklo mu v očích a na tváři mu pohrával nepatrný úsměv. „Uvidíš."

Otevřela jsem pusu, abych začala protestovat, ale umlčelo mě otevření dveří. Do auta si k nám přisedl ten muž v černém a docela se mračil. Teď už jsem si promluvit netroufla.

Po asi půl hodině jízdy auto odbočilo na polní cestu někam do nikam. Dívala jsem se z okýnka na pole a louky a přemýšlela, kam mě asi ti muži vezou. Snad ne....

Před námi se z ničeho nic objevila velká bílá budova, obklopená vysokým plotem s ostnatým drátem nahoře, který také mimo budovu obklopoval i pár stromů, co vypadaly jako malý kousek lesa. Napřímila jsem se na sedačce a pozorovala to.

Před budovou nikdo nebyl a celkově to tu vypadalo hrozně opuštěně. Po rozbité cestě jsme se dokodrcali až před železnou bránu s hroty nahoře. Muž za volantem třikrát zatroubil. Chvíli se nic nedělo a potom ze dveří vyšli nějací dva muži celí v bílém a bránu nám otevřeli. Auto pomalu vjelo dovnitř a brána se za ním opět uzavřela.

„Kde to jsme?" promluvila jsem po dlouhé době.

„Doma." Usmál se na mě řidič a zajel autem pod přístřešek, který byl také součástí budovy. Pak oba vystoupili a mě nechali sedět uvnitř. Okýnkem jsem viděla, jak se s někým baví. Poté se ozvalo cvaknutí a dveře na mé straně se otevřely. „Vystupovat." Zavelel muž v černém, čapl mě za loket a vytáhl z auta.

Vedl mě nějakou chodbou a nepouštěl mě. Jeho sevření bolelo, ale neopovažovala jsem se ani vydat hlásku. Poslušně jsem kráčela po dlaždičkách, které kdysi určitě bývaly bílé, z levé strany muže v černém, zprava kluka, co se nepatrně usmíval.