Sherlock Holmes - Neviditelný muž

Kapitola 4.

 Sherlock se posadil do taxíku a vedle něho se uvelebil John, který si opět začal něco zapisovat. V ruce držel kusy papírů a malou tužku, kterou si zapisoval ještě ve válce.

„Co to pořád zapisuješ?" zeptal se Sherlock, ale ani se na Johna nepodíval a dále hleděl na míhající se domy z okna taxíku.

John se na Sherlocka také nepodíval, ale dokázal mu odpovědět: „Chci, aby články na blogu byli více kvalitní a aby se do nich člověk více vžil, musím si každý detail zapisovat. Možná bys to mohl také zkusit, více by sis toho pamatoval a rychleji bys měl případy vyřešené. Třeba bys už věděl, kdo mohl tak něco krutého siru McBeenovi udělat."

Sherlock byl stále fascinován domy Londýna a kapkami deště, které pomalu stékali po skle okna. Najednou odtrhl pohled od okna a zadíval se na Johna, který mu odpověděl na jeho první otázku položenou za celou dobu jízdy. Díval se na něho bez mrknutí oka. To donutilo Johna odtrnout se od pečlivého zapisování všech detailů a podívat se na až nebezpečně působícího Sherlocka.

„Proč se na mě tak koukáš?" otázal se nesměle John a začal tušit, že řekl něco špatně. Položil raději poznámky vedle sebe, ruce strčil do kapes černé bundy a pořádně se usadil, jelikož tušil, že Sherlockovo vysvětlování a objasňování bude na dlouho a určitě zaplní zbývající čas jízdy.

„Jak se můžeš tak ptát?! Jasně, že jsi něco řekl. To bys přece měl vědět nebo Ti ten mozek zcela zakrněl?" okřikl Sherlock Johna, který se překvapený Sherlockovou reakcí více opřel do sedačky a své oči nemohl dostat zpátky do důlků, jak je vykulil.

„No...ptám se, jestli jsem řekl něco špatně?" vykoktal pomalu John, aby Sherlocka více nerozčílil.

Sherlock se na Johna znova podíval, teď už s klidnějším výrazem a s výdechem odpověděl: „Jo tak, Ty jsi to myslel takhle, vlastně ani ne, jen si mě docela urazil tím, že jsi mi naznačil, že řeším případy pomalu."

„Proto si musel na mě tak vykřiknout?" urazil se John.

„Netušil jsem, že Tě to tak vyleká, ale mluví ze mě hlad, přece jenom je čas oběda." pousmál se na Johna Sherlock.

Už celých pět hodin byl Sherlock se svým společníkem Johnem venku a snažili se najít co nejvíce důkazů ohledně případu. Případu, který vrtal hlavou všem, i Sherlockovi. Přece jenom tento způsob vraždy nedělá každý a není k vidění každý den, proto si Sherlock nemohl natrénovat řešení tohoto případu. Rituální vražda se nevidí každý den.

Taxík sebou škubl. Zastavil před bistrem, které vybral po delší hádce John.

Sherlock vystoupil z taxíku. Urovnal si kabát a vlasy a vesele vkročil do bistra. Johna ještě nechal venku zaplatit taxík. Otevřel dveře a s překvapením na tváři koukal, jak krásné místo se stalo z dřívějšího útočiště drogových dealerů. To byl jasný důvod, proč tam Sherlock nechtěl jít, ale netušil, co se z tak odporného místa, kde vládla silná ruka podsvětí, stalo. Na oknech byli tmavé rolety, takže aby byl člověk oslněn krásou, musel otevřít dveře, na kterých bylo napsáno jen pouhé „Otevřeno". Stoly byly plně obsazeny a smích se v místnosti linul do všech koutů.

„Nebylo by lepší jít dovnitř a neblokovat to tady? Přece jenom už mám hlad i já." postrčil Sherlocka John a usadil ho k nejbližšímu stolu, který se právě uvolnil. Sherlock si vzal do ruky jídelní lístek a začal si v něm číst.

„Už dlouho jsi nebyl ve společnosti, co?" otázal se John, který si mezitím, co si Sherlock četl jídelní lístek, objednal čaj.

„Od posledního případu, takže jestli dobře počítám, celý dva měsíce, ale to není hlavní důvod, proč jsem se tvářil tak divně." a obrátil Sherlock své modrošedé oči zpět k jídelnímu lístku.