Sherlock Holmes - Neviditelný muž

Kapitola 2.

   Místností se linula vůně hřebíčku, kterou ale silně rušil zápach smrti. Místnost byla malá, a proto obě vůně velely celému prvnímu dojmu z tak ponurého místa. Každý, kdo vkročil do místa zahaleného tmou, si všiml nejprve pachů a jejich společného sporu. Někomu by tyto vůně zapáchaly, ale někoho by zase přitahovaly.

Místnost však nebyla plná jen linoucími se vůněmi, ale také lidmi. Lidmi, kteří kroužili nad mrtvým tělem, které leželo přesně veprostřed místnosti, jako včely nad květem. Avšak nehledali zdroj potravy, nýbrž všelijaké důkazy, které by je přiblížili k vysvětlení tak podivné smrti.

Mrtvola, která ležela na promrzlé podlaze, patřila siru McBeenovi. To bylo jediné, co policejní tým věděl o mrtvém těle, i když bylo na první pohled patrné, že zjistit tuto informaci jim muselo dát také zabrat.

Obličej, který vždy poskytoval hlavní informace o člověku, ať živém či mrtvém, byl v tomto případě nehezky zohaven. To byl ten hlavní důvod, proč se odborníci drželi od těla pár kroků dál. Pohled na tak zmrzačený obličej by otočil žaludek snad každému normálně smýšlejícímu člověku. Tento obličej byl celý od krve. Ústa byla naříznuta až k uším. To tvořilo nemilý úsměv. Vrásčité čelo bylo pořezáno velice hluboko a teprve to nejděsivější následovalo o pár centimetrů níže. Byly to oči oběti. Tedy spíše nebyly. Oční důlky byli vyplněné krví a místo očí se tam nalézaly mince. V každém důlku jedna.

Celé mrtvé tělo bylo v neobvyklé pozici. Bylo skrčené, leželo v jakémsi kruhu, vytvořený nasypaným hřebíčkem. Jediné místo, kde se nacházela krev, byl obličej. Nikde jinde na těle ani v místnosti krev nebyla.

Celé to vypadalo jako jakási rituální vražda. Obličej, poloha těla, místo, všechno to mluvilo za vše, ale nikdo si to nechtěl přiznat.

„Johne, pospěš si! Už i tak máme zpoždění." ozvalo se najednou z chodby starého domu. V místnosti se objevil Sherlock Holmes a všechny oči rázem směřovali na něj. Byli tam vidět oddechující, bezradné ale i naštvané pohledy. Za Sherlockem se objevil jeho udýchaný společník John Watson.

„To jsme museli ten zbytek cesty běžet? Vždyť ten taxík by nás dovezl i sem." pravil zadýchaně a lapajíce po dechu John.

„Mohli, ale jeli jsme hrozně pomalu a taxikář nedokázal pochopit, že musíme jet rychleji. Raději jsem tedy zvolil tu variantu, že zbytek doběhneme." odbyl Sherlock Johna a už se hrnul k mrtvému tělu.

„Se nediv, že nechtěl zrychlovat a že Tě neposlouchal, vždyť tvoje jednání bylo opět neadekvátní." jenže Sherlock Johna neposlouchal.

„Netušil jsem, že přijedete znova, pane Holmesi." pozdravil inspektor Lestrade.

„A dokonce jste si přivedl i svou cvičenou opičku." podotknul arogantně Anderson a hodil pohledem na Johna.

„Na vás to nemá. Vy si nemusíte nic vodit, vy už jako opice vypadáte a teď už dost řečí a do práce pánové." a odstrčil Sherlock Andersona od mrtvého těla.

Sherlock si prohlížel místo činu a hledal aspoň něco podezřelého. John na něj jen koukal a vzpamatovával se z toho dlouhého běhu, na který není zvyklý.

Když se John vzpamatoval a bylo mu do řeči, zeptal se Sherlocka: „Ty už jsi tu byl?"

Sherlock se na něj podíval a hned si ho k sobě zavolal: „Ano byl. Chtěl jsem Tě vzít sebou, ale neodpovídal jsi mi."

„To bude tím, že jsem včera nebyl doma, jestli jsi si ale nevšiml. Byl jsem totiž na..." John to nestihl ani dopovědět, když už byl táhnut k pomalu se rozkládajícímu tělu. Udělal pár kroků, aby se podíval blíž, ale hned co to tělo uviděl, zbledl a snažil se udělat opět krok zpět, ale bránil mu v tom Sherlock.