Sherlock Holmes - Neviditelný muž

Kapitola 1.

 John Watson se pomalu probouzel avšak ne s radostí, jelikož bylo teprve půl šesté ráno.

„Sakra Sherlocku, tady ještě někdo spal, kdyby sis náhodou nevšiml!" zařval rozčíleně John směrem na kuchyň, odkud se ozývaly silné rány.

Hodil na sebe župan, aby aspoň vypadal kultivovaně, i když tušil, že se tak chovat nebude.

„Nemůžeš aspoň někdy myslet i na ostatní, Sher..." ani to nestačil dopovědět, když ho najednou překvapil neznámý muž házející sebou v kuchyni na židli.

„A vy jste sakra kdo?!"

Muž mu ale neodpověděl. Neměl tu možnost. Seděl přivázaný na židli a přes ústa měl lepicí pásku bránící jakémukoliv slovu. Sice se muž snažil odpovědět do ruda rozčílenému Johnovi, ale jediné co mu z úst vyšlo, byly jen hlasité skřeky připomínajíce sloní troubení.

Najednou vrzly dveře. Ve dveřích stála na kost promočená postava. Byla tu mužská postava. Vysoký, elegantně vypadající muž. Na hlavě měl  krátké kučeravé vlasy, do kterých zasahoval zdvihnutý límec dlouhého tmavého kabátu. Pod kabátem zdobil krk modrý šál.

„Koupil jsem jídlo." postava patřila Sherlocku Holmesovi, který se usmíval na Johna i na muže.

„Kdo to je?!" zabručel John, který se i přes zlost, bušící v jeho těle, stále držel.

„Můj host." odpověděl nedbale Sherlock a položil jídlo na stůl, přetékající chemickými pomůckami a jinými nezvyklými věcmi pro domácnost.

„Ale nedobrovolný host, opět!" John začal více rudnout.

Sherlock vycítil, že bude pro něj a jeho zdraví dobré, když se pár kroků od Johna vzdálí.

„Dá se to tak říct." odpověděl Sherlock a podíval se na muže, snažícího se dostat se silného sevření provazů.

„Kdo to vlastně je, ten náš host?" zeptal se trochu nesměle John.

Sherlock v klidu odpověděl a už i tušil, jaké se dočká reakce: „To jsem rád, že jsi pana Benjamina přijal i za svého hosta."

„Pana...co? PANA BENJAMINA?! To snad nemyslíš vážně! Tobě asi nevadí, že se o tobě mluví jako o psychopatovi, ale teď chceš, aby se to o tobě i psalo!"

„Jak jsi před chvilkou řekl, tak není to jen můj host, ale i tvůj a proto se to bude psát i o tobě milý Johne Watsone. Jo a mimochodem, nejsem psychopat, zapamatuj si to."

To už John svůj vztek v sobě neudržel. Oběhl stůl a než se Sherlock nadál, John ležel na něm a vší silou přistávala jeho ruka, na Sherlockovu tváři, dávala jednu ránu za druhou. Váleli se na zemi přibližně už pět minut a John stále nepřestával tlouct. Až tak velký vztek měl na Sherlocka. Na Johnovi šlo vidět, že je to byl voják, ale že je to stále i doktor, protože kdyby tyto rány dával jenom voják, byl by už Sherlock dávno v bezvědomí.

„Johne, hned toho nech! Slez se mě, vždyť se až tak moc nestalo!"

„Nestalo?!" hned jak to John dořekl, v místnosti se objevila paní Hudsonová držící tác s ranním čajem, který málem samým vylekáním upustila na zem.

„Hoši, co to tady vyvádíte a proč je ten pán přivázaný?"

„To je prosím experiment, jak dlouho se vydrží koukat svázaný muž na rvačku, paní Hudsonová." odpověděl sípaje Sherlock.

John se zvedl pomalu z podlahy, oprášil se a zvedl i Sherlocka. Poděkoval paní Hudsenové za čaj a vybídl ji, ať co nejdříve odejde, jelikož by mohla být později svědkem dalšího sporu mezi nimi.