Šepot němých stromů

8.

Věnováno: phanttomhive

Můj zrychlený dech by nedokázal nikdo přeslechnout.
Rozčilovalo mě, jak pomalu přecházel po místnosti, jeho těžké boty dopadaly na podlahu div se celá neotřásala.
Přitom musel vědět, kde jsem. Opravdu jsem si nedokázala najít lepší místo pro svůj úkryt.
Byla jen otázka času toho, kdy mě objeví. Proč jsem se vlastně schovávala? Dostala jsem pouze více času. Ale k čemu mi je čas, který stejně nemůžu k ničemu využít?
Jsem uvězněná pod postelí. Nemůžu vůbec nic dělat.
Po chvíli přecházení se konečně zastavil.
Dovolila jsem si vystrčit malinko hlavu zpod postele, abych zjistila, jak na tom přesně jsem.
Uviděla jsem ho, jak stojí v druhé místnosti u vysoké dřevěné skříně, otočený zády ke mně.

„Kdepak jsi, maličká?" optal se přehnaně sladkým hlasem.
Musel to věděl.

Vzpomněla jsem si, jak se lidé vždycky v téhle situaci ve filmu schovávali do skříně nebo pod postel.
Ona vlastně v těchto pokojích neexistovala jiná možnost kam se schovat, než tyto dvě.
Nevyplatilo by se , vůbec se neschovávat?
Přemítala jsem o tom, jak by se scénka plná strachu a napětí odehrála, kdybych zůstala stát uprostřed místnosti.
Přišel by, uviděl by mě, a zamířil ke mně.
Jsem dost rychlá a hbitá na to, abych kolem něj proklouzla a zmizela z pokoje do pokoje a pak na chodbu.
Skříň mi vlastně náhle připadala jako lepší možnost úkrytu. Jak se dostanu zpod postele, až mě najde? To prostě nepůjde.
Jenomže do skříně bych se schovala pouze tehdy, kdy bych očekávala, že ihned zamíří za mnou. Co mě vlastně přimělo k tomu, že bych měla přestat spoléhat na jeho skoro okamžitý příchod?
A jak mě mohlo vůbec napadnou, že se stihnu rozhlédnout po pokojích, najít lampičku, rozsvítit ji, rozluštit vzkaz, zapřemýšlet a nakonec nepozorovaně uniknout?
Měla jsem štěstí, že jsem alespoň stihla přečíst ten vzkaz.
Jenomže co teď?

Zatímco mi hlavou bleskurychle probíhaly tyto myšlenky a s nimi několik otázek, na které jsem neznala odpověď, muž otevřel skříň.
Potom se hlasitě rozesmál.
Prudce jsem se nadechla když ze skříně vytáhl sekeru.
Ne, ne, ne. To nemůže. Kéž bych opravdu do té skříně vlezla. Ale to by se spíš vyplatilo utéct někam jinam než vyčkávat nevyhnutelné.
Smál se, stále otočený zády ke mně.
Náhle ale ten hlasitý smích ustal. Stejně rychle, jako začal.
Připadalo mi, jakoby se zaposlouchal do celkového nitra obou pokojů. Zadržela jsem dech. Kromě mého mělkého dechu totiž nebylo slyšet vůbec nic.

Vydechla jsem až po té, co muž se skřípavým zvukem doprovázený bouchnutím dvířek skříně, zavřel skříň.
V tu chvíli se prudce otočil. Zdálo se mi, že jeho oči v šeru zazářily červenou barvou.
Rychle jsem se posunula zpět pod postel, ale už bylo příliš pozdě.
Nejen, že si mě kvůli ne moc velké tmě, která zde nebyla díky malé žárovce visící že stropu, všimnul, ale také jsem se při pokusu vrátit celá pod postel, aby si mě nevšiml, praštila do hlavy.
Samozřejmě, že se ozvalo bouchnutí.
A to bylo definitivní prozrazení mé přítomnosti.

Všechno ostatní se odehrálo příliš rychle na to, abych se tím vůbec začala zaobírat.
Jakmile zkrátka zjistil, že jsem využila zaprášenou podlahu pod postelí jako úkryt před ním samotným, nejspíš usoudil, že se ještě nerozzuřil dostatečně.

Nemusela jsem se ani namáhat dostat se zpod postele zpět na nohy. Jednoduše mě popadl za lem trička a i přesto, že jsem se několikrát praštila do hlavy o dřevěné části postele, vytáhl mě ven.
Poté jsem se snažila vykroutit se z jeho pevného sevření zatímco něco druhou rukou hledal v kapse svých kalhot, ale bylo to naprosto k ničemu.
Nakonec zmateně vytáhl ruku z kapsy a zvedl sekeru, kterou předtím položil ke svým nohám.
Několikrát jí obrátil v pravé ruce, při čemž jsem se stále snažila dostat z jeho sevření, ale opravdu bylo příliš pevné.
Nakonec chytil nástroj za ostrý konec a silně mě uhodil do hlavy jeho dřevěnou rukojetí.

********************
Byla jsem přesvědčená, že po vyjmutí ledviny z mého těla, jsem pocítila tu nejhorší bolest co se týče té fyzické, kvůli špatnému zabírání anestetik.
Mýlila jsem se. Nejhorší bolestí se staly hluboké zářezy do mé kůže. Bez uspání.
Necítila jsem první řez. Spala jsem. Ale ten druhý mě probudil.
Ležela jsem na nějaké desce, ale s určitostí jsem věděla, že to není ta samá, na které jsem ležela předtím. I místnost, ve které jsem se nacházela, se zdála jiná.
Ruce jsem měla připoutané za hlavou a to dost pevně.
Zdálo se, že mi do zápěstí nemůže proudit krev.
Nohy na tom nebyly o moc lépe. Byly připoutané těsně nad chodidly k desce, na níž jsem ležela.
Nenáviděla jsem ten pocit, kdy jsem byla pouze malá bezbranná holka a nemohla s tím vůbec nic udělat.
Mohla jsem se kroutit jak jsem chtěla, ale o to to bylo horší.
Nůž se mi zarýval do kůže ještě hloub a nebylo to jen do jednoho a toho samého místa.
Hlavou se mi ozývala otupující bolest, ale to nebylo nic oproti bolesti kvůli mému rozpitvanému břichu.
Mužův zlomyslný smích byl hlasitější vždy, když nůž zajel hlouběji do oblasti kolem pupíku.
Nejspíš si dával pozor na to, aby mi nepoškodil žádné důležité orgány.
Ale i tak to nebylo vůbec příjemné. Očividně si mou bolest užíval.
A já jsem mohla jen nečinně zírat na obyčejný bílý strop a čekat, až to skončí.
Konce jsem se ale nedočkala. Po chvíli jsem z té bolesti omdlela.

Probudil mě šramot něčeho, co jsem nemohla přesně určit. Vlastně mě to ani nezajímalo.
Ruce jsem měla překvapivě odpoutané. Nohy na tom byly ale stejně jako předtím.
Zkusila jsem se posadit alespoň do polosedu.
Natáhla jsem ruce před sebe a vyhoupla se.
Z očí mi ovšem okamžitě vytryskly slzy. Bolest, která stále přetrvávala v oblasti břicha, byla nepopsatelná.
Když jsem se jakž takž posadila a lokty se opřela o desku, zjistila jsem, že místnost - , ve které byla opět deska, na níž jsem ležela, uprostřed -byla propojená s další místností, ze které se ozývalo jakési šustění, cinkání a bouchání.
Pohledem jsem zabloudila k lehce odhrnuté mikině, pod níž jsem měla ještě tričko. Odhrnula jsem ji ještě víc.
Zalapala jsem po dechu. Co to se mnou do háje udělali?