Šepot němých stromů

16.

Běžela jsem napříč zahradou. Nevnímala jsem vůbec nic. Jen tu úžasnou svobodu, kterou jsem si naplno hodlala užít.
Zahrada byla obrovská a tak mi ani nepřipadalo, že bych se blížila k jejímu konci.Když jsem se však otočila, dům už byl dost daleko za mnou.
Přede mnou se do ohromné výšky tyčilo několik stromů. Byly to sekvoje. Naprosto šokovaná jsem změnila směr běhu . Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by měl na zahradě ty nejvyšší stromy na světě!
Minula jsem několik malých stromků, několik jabloní a také borovic. Běžela jsem kolem hřiště, které bych rozhodně nezařadila do nových hřišť. Bylo poničené, zrezlé a v těsném závěsu borovic působilo až děsivě.

Houpačka pro dva byla rozlomená, jedna její část ležela na zemi u špinavé klouzačky. Kolotoč byl vyveden z rovnováhy, z jedné strany byl až podivně nahnutý k zemi. A houpačka se s tichým skřípáním ve větru pohupovala.
Při tom výjevu přede mnou jsem se otřásla. Bylo to opravdu děsivé. To hřiště muselo být už řadu let nepoužívané.
Celá zahrada vypadala opuštěně. Tráva byla vysoká, vše bylo neopečované.
Obešla jsem hřiště a pokračovala dál.

Zanedlouho jsem došla k plotu. Byl vysoký, pevný a na konci ostnatý. Dokázala bych na něj vylézt. Ale nepřelezla bych ho. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat kolem plotu a najdu bránu. Musí tu být brána, kterou vycházejí ven.
Anebo taky ne. Co když i na tomto pozemku mají jakýsi tajný východ? Když se někdo dostane z domu, získají spoustu času dostat ho zpět, protože vysoký ostnatý plot stále prchajícího člověka zadržuje.
Nemám šanci se odsud dostat. Jedině oni ví, jak to tady funguje. Dokázala jsem se dostat z domu. Jsem venku! Z poloviny volná! A přesto...

Přesto mě ještě čeká něco špatného, pokud chci být volná kompletně. Cítím to. Už teď musí vědět, že jsem utekla. A co nejdříve si pro mě přijdou. Pokud vůbec ještě mám nějaký čas, tak malé minimum.
Aniž bych zcela vnímala onu skutečnost, v hlavě se mi promítaly záběry toho, co se mnou udělají, až mě znovu chytí. Budou mě mučit? Připoutají mě na to lehátko, na kterém jsem byla připoutaná? Budou do mě znovu řezat a vytvářet další řezy? Zavřou mě do pokoje a nechají mě zemřít hlady? Nebo mě rovnou zabíjí?
Už několik hodin přemýšlím jen o tom, jak utéct. Počítala jsem i s Lukem. Ale teď je to jen na mně.
Ale neuvědomila jsem si, že mám hlad. A jako na důkaz mi náhle zakručelo v břiše. Kdy jsem vlastně naposledy jedla?

Nemám vůbec představu o čase. Jak dlouho jsem vlastně byla v tom domě? Nic nevím. Jsem dočista ztracená.
Zkoumám plot od shora až dolů, ale je naprosto zabezpečený. Očima putuju až k jeho vrchní části.Jeho ostří se nade mnou leskne jako kdyby mě sám plot vybízel, ať se jen pokusím uniknout z jeho spárů.
Nakonec oči sklopím zpět k zemi, strčím ruce do kapes a pokračuju dál po hlíně, která se mi drolí pod nohama.
Chci to vzdát. Tohle všechno. Připadá mi to nekonečné. Tahle zahrada. I ten dům se tak vyjímal.
Když se otočím, nevypadá tak hrozivě, jak jsem si ho představovala. Ale ty věci, co se v něm dějí,.... Kdyby jen lidé věděli.

Pak mě napadne, že to možná vědí. Nebo jen něco z toho. Možná jen dělají, že nevědí. Protože co by se s nimi asi mohlo stát, kdyby se v tom začali šťourat? Orientovat se postupně ve všem, co se tam děje? Myslím, že nic dobrého.
Ten dům je skutečně obrovský. Nikdy jsem nic takového neviděla. Jistě o něm spousta lidí ví.

Náhle mě z myšlenek vytrhne má nepozornost, když se rozplácnu na zemi jak dlouhá, tak i široká.
Dopadnu celou svou vahou do hlíny a bokem se o něco uhodím. Když spozoruju ten výjev, který mám před sebou, dech se mi zadrhne. Vstanu a nejisté couvám zpět.

Tak o tomto psal ve svém deníku. Veliký hřbitov, který zde vznikl teprve někdy na začátku tohoto roku. Postupně se rozšiřuje. A jsou tu děti. Děti, které byly zdravé, mladé a měly ještě celý život před sebou. Děti, nad kterými jejich rodiny truchlily, protože o ně přišly aniž by věděly, co se s nimi stalo. Nevinné děti, které se zde ocitly ze stejného důvodu jako já: Aby zachránily ženu jednoho nevyrovnaného muže.
Bez mrknutí oka, bez jediného pohledu někam jinam , jsem zírala na všechny ty náhrobky, které zahrnovaly kus tohoto pozemku. Kdyby byly na naší zahradě, zbyl by nám tam jen kousek volného místa. Na této se klidně může i ztratit.
Několik náhrobků je pod stromy, díky kterým to zde vypadá jako v pozdním odpoledni. Slunce sem určitě nezavítá. A já, kdybych neprocházela celou zahradu, také bych sem nikdy nezavítala.
A teď tu stojím, s otupělosti se dívám a nevím, co dál. Pomalu přistoupím blíž a zadívám se na jeden z náhrobků.

Joel Schumacher
*23.4.2009 †17.2.2016
Jako první z vyvolených. Ale díky tobě.

Stálo na něm. První dítě, které zemřelo při operaci. Ale proč tak malé? Vím, že Isabela je malá. Že hledal někoho, kdo jí bude moct poskytnout orgány. Ale vždyť tomuto chlapci bylo pouhých šest let!
Naprosto znechucená jsem odvrátila zrak. Proč? Proč se tohle stalo?

Pak zde byli všichni přibližně v mém věku. Většinou čtrnáct až devatenáct let. Většinou dívky. Dokonce i Julie už byla pohřbena. Očima jsem přejížděla po všech jménech , hledala jsem někoho, koho jsem ještě mohla znát. A pak jsem ho našla. Zatočila se mi hlava. Před očima se mi zatmělo. Propalovala jsem jméno toho, na kterém mi tak moc záleželo. Hlína, pod níž ležel, vypadala čerstvě. Museli ho pohřbít včera. Nebo přes noc. Každopádně už vím, kolikátého je. Zemřel 19.června. Včera. A já jsem se šla projít třináctého června. Šest dní jsem byla uvězněna v tom domě!

Lukas Torker
*5.10.1999 †19.6.2016

Nic víc. Téměř všichni měli na svých náhrobcích nějaká slova navíc. Děkujeme ti. Statečný. Nejužitečnější.....
Pokud někdo tohle objeví, může si jen představovat, co jednotlivá slova vytesaná do kamene znamenala. Ale Lukovi nevytesali nic. A stejně tak mně. Vedle Lukova hrobu se povalovala deska, na které bylo napsáno mé jméno. Můj datum narození. Datum úmrtí dosud chyběl. Jak by ne, když ještě žiju. Ještě nejsem mrtvá. Ale chtějí mě zabít. Už jsem měla všechno připravené. Jen mě chytit a zlikvidovat. Dokonce i ta díra byla v zemi vykopána! Moje díra. Mé místo po smrti. Přesně vedle Luka.

Znovu se mi zatočila hlava. Začala jsem couvat. Zakopla jsem o nějaký náhrobek. Upadla jsem na zem.
Pak jsem couvala po zadku. Jako když jsme si jako malí s Lukem hráli na raky.
Znovu jsem se postavila. Ten pocit byl hrozný. Chtěla jsem utíkat. Hlava volala Běž!
Srdce chtělo zůstat. Chtěla jsem se s ním rozloučit alespoň takto. Vzpomněla jsem si na jeho poslední slova.

„Nenech se chytit!"
V očích se mi objevily slzy. Jako vodopády mi stékaly po tvářích. Proč musel umřít? Proč on?
Znovu jsem klesla k zemi. Po čtyřech jsem se plazila zpět k jeho náhrobku.

„Luku, proč jsi musel umřít?" ptala jsem se na naprosto nesmyslnou otázku.
Tak tohle je to zoufalství? Ptám se mrtvého člověka na něco, na co ani on nezná odpověď? Neznal?

„Vidím, že jsem tě podcenil."
Ten hlas. Prolétl mi hlavou jako nečekaný blesk. Nemusela jsem se otáčet abych zjistila, komu patří. Přesto jsem se otočila.
Kousek ode mě stál on. Ten muž, který může za všechna úmrtí všech těchto dětí.

Zabil je!Zabil Luka! Zabije i tebe!
Křičel na mě hlas v mé hlavě. Už jsem se musela úplně zbláznit.
Nebyla jsem schopná slova. Co že to říkal? Podcenil mě?
Zůstala jsem na něj jen zírat natěsno se tisknoucí k Lukově náhrobku. Bylo mi to jedno.

„Amélie," oslovil mě. A pak na mě mlčky zíral. S úsměvem. Dlouho. Jakoby pro mě měl nějakou skvělou nabídku, která se mi bude zamlouvat a hned ji s radostí přijmu.

Nenávidím tě. Říkaly mé oči.
Nakonec znovu promluvil. „Víš co teď s tebou budu muset udělat?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Stačilo jen vstát. Ale...
Strach ovládal prakticky celé mé tělo.
Připadala jsem si jako myš uvězněná ve sklenici i přesto, že jsem se mohla rozběhnout na všechny strany.
„Bojíš se?" zeptal se hluboký mužský hlas.
„Ne," odpověděla jsem pevným hlasem a zároveň si pomyslela: *Jen mám strach.*