Šepot němých stromů

1.

Tenisky hlasitě klapaly na betonovém chodníku.
Temnotou běžela dívka. Její dlouhé světle hnědé vlasy za ní vlály jako dlouhý závoj.
Běžela tak rychle, že ať mihla kohokoli, vždycky pro něj byla pouze tmavá šmouha běžící ulicí.
Utíkala dlouhou uličkou, ve které ještě nikdy nebyla.
Z obou stran ji ohraničovaly činžovní domy táhnoucí se po celé délce několik desítek metrovou ulicí. Domy byly zbarveny do tmavě šedé barvy a jejich omítka už se sem tam začínala odlupovat.
Prosklená okna domů byla většinou rozbitá a roztříštěné sklo připomínalo pavučiny různých tvarů a velikostí.
Proběhla okolo starého obchodu s potravinami. Sklo bylo také roztříštěné a to nejen na oknech, ale i na prosklených dveřích.

U jednoho domu se zastavila a rukou přejela po dlouho zanedbávaném povrchu skla. Zevnitř byla na dveřích pověšena malá plastová cedule s nápisem Zavřeno.
Pod nápisem byla napsaná jakási věta, která se nedala rozluštit. Někdo ji nejspíš napsal ve spěchu a nezajímal ho jeho konečný pravopis.
Zkusila nakouknout dovnitř. Kvůli znečištěným dveřím a tmě uvnitř obchodu však nezahlédla vůbec nic.
Zacloumala klikou, která byla velmi studená a i v té tmě poznala, že je zrezivělá. Dveře byly zamčené.
Chtěla se někam dostat, schovat se. Ale na tomto místě nechtěla být ani vteřinu. Přemýšlela, jestli si nějak může otevřít ty dveře, nebo bude hledat dál, když ji najednou vyrušily pomalé kroky. V tu chvíli si uvědomila, že musí běžet dál a už nemá na výběr. Opravdu se nechtěla zdržovat dobýváním se do starého a opuštěného domu, kde by ji snad našel i slepý a hluchý zároveň.

Zoufale se ohlédla za sebe a spatřila tmavou siluetu v ještě tmavším obleku. Byl to vysoký muž.Možná by mohl splynout se svým pozadím. Nedohlédla k jeho očím, byl příliš daleko a jeho tmavé vlasy se mu rozdělovaly do několika pramínků, které mu padaly do očí. Byla si však jistá, že jsou hrozivé.
Když ucítila, jak se jí hrůzou a strachem podlamují kolena, začala se neskutečně třást.

Panebože, musím běžet dál!!! Rozkázala si. Nedovolila sama sobě klesnout až na zem, otočila se pryč od pomalu se vzdalující osoby a dala se znovu do běhu .
Tmavě modré tenisky s černými tkaničkami opět začaly spolupracovat. Hlasité klapání, které se opět neslo ozvěnou uličky, připomínalo rušnou melodii rychlé písně.

Bála se, že strach s jistotou během několika sekund ovládne její tělo, proto si začala počítat rychlé kroky.
Raz dva, raz dva, raz dva, raz dva...

Přestala počítat. Moc to její strach neulehčovalo. Zkusila znovu očima těkat po obchodech s prosklenými okny. Potřebovala jen málo k tomu, aby se opět cítila v bezpečí. Všechny obchody byly klidné a ponuré, většině dveřím chyběla klika a vždy, když se chtěla dovnitř trochu zadívat, připadalo jí, jakoby se uvnitř něco hýbalo.
Brzy odbočila doleva , kde ulička se stejnou atmosférou, klidem a opuštěností, pokračovala.
Nohy jí postupně vypovídaly službu.

Proč je tato ulička tak dlouhá? A proč pokračuje pouze jedním směrem? Pokládala si tyto otázky stále dokola.
Děsila se, co se stane, když ulička někde skončí. Bylo dost možné, že je slepá.

Stále stejné obchody. Jeden obchod s nápisem cukrárna, ji ještě víc zaujal. Uvnitř zahlédla několik malých kulatých stolů s židlemi, kde ještě ležely talířky s hrnky.
Připadalo jí to zvláštní. Vypadalo to, jakoby někdo obchod opustil co nejrychleji mohl, aniž by stačil poklidit. Na celkem nedotčených dveří opět visela cedule, která byla pověšena na vnitřní straně dveří a celkem nakřivo.
Nápis opět hlásal : Zavřeno. Pod ním bylo čitelným tiskací písmem: otevřeno znovu od 23.3. 1999.

Leknutím ucouvla dozadu. Zase ten nepříjemný pocit. Opět uvnitř postřehla pohyb. Otevřeno mělo být už skoro sedmáct let. No to si dělají legraci? Tahle ulička byla ještě divnější, než si myslela. Byla to několik let opuštěná tichá čtvrť, kam nejspíš někdo hodně dlouho nevkročil. Nebo alespoň ne doteď.
Couvala tak dlouho, dokud nenarazila na druhý podlouhý dům. Odrazila se rukama od skla a utíkala dál.