1
Když jsem byl docela malý, míval jsem někdy sen o městě - bylo to divné, protože to začalo ještě dříve, než jsem se dozvěděl, co to město vůbec je. Ale to město seskupené v oblouku na břehu velkého modrého zálivu mi přicházelo na mysl znovu a znovu. Viděl jsem ulice s řadami domů, mořskou hladinu, dokonce i čluny v přístavu. Přitom v bdělém stavu jsem ani moře, ani čluny nikdy neviděl...
A domy se nepodobaly ničemu z toho, co jsem znal. I doprava na ulicích byla zvláštní, v povozech nebyli zapřaženi koně a na obloze se někdy objevovaly zářivé předměty ve tvaru ryb, a určitě to nebyli ptáci.
Nejčastěji jsem tento podivuhodný svět vídal v denním světle, ale občas i v noci, kdy pobřeží bylo ozářeno světly, připomínajícími šňůry světlušek, některá světla jiskřila, jako by je vítr vynášel do vzduchu nebo snášel na vodní hladinu.
Byl to nádherný a fascinující pohled a jednou, když jsem byl ještě docela malý a neměl dost rozumu, jsem se zeptal své nejstarší sestry Mary, kde to kouzelné město je.
Zavrtěla hlavou a řekla, že žádné takové místo teď už neexistuje. Ale třeba to jsou vzpomínky na dávno minulé doby. Sny jsou podivná věc a není pro ně vysvětlení, a tak jsem možná zahlédl kousíček z toho světa, který kdysi existoval - nádherného světa, v němž žili dávní lidé, dokud ještě Bůh neseslal na zemi Utrpení.
Ale pak mě velmi vážně varovala, abych se o tom nikomu nezmiňoval; ostatní lidé, pokud je jí známo, nemají takové představy ani ve snech, ani za dne, a tak je nejlepší o tom pomlčet.
Byla to dobrá rada a já jsem naštěstí měl dost rozumu, abych ji uposlechl. Lidé v našem kraji vždy velmi rychle zpozorovali cokoli podivného nebo odlišného, dokonce i na mé leváctví se dívali s nedůvěrou. A tak jsem se v té době i několik let později o svém snu nikomu nezmiňoval - vlastně jsem na to skoro zapomněl, protože jak jsem vyrůstal, sen přicházel stále řidčeji a později jen výjimečně.
Ale na Maryinu radu jsem nezapomněl. Nebýt jí, snad bych se byl někomu zmínil o zvláštním způsobu, kterým jsem se dorozumíval se sestřenicí Rosalindou, a určitě bychom se byli oba dostali do velkých nesnází - kdyby mi někdo náhodou uvěřil. Myslím, že ani ona, ani já jsme tomu v té době nepřikládali žádnou váhu: prostě jsme měli v krvi opatrnost. Určitě jsem nebyl v ničem odlišný. Byl jsem normální kluk, vyrůstal jsem docela normálně, svět kolem sebe jsem bral takový, jaký byl. Něco se se mnou stalo, teprve když jsem potkal Sophii. Ani pak to nebyla bezprostřední změna. Když teď pohlédnu zpátky, uvědomuji si, že tehdy ve mně poprvé začaly klíčit pochybnosti.
Toho dne jsem jako obvykle šel ven sám. Bylo mi asi deset let. Sestra Sarah, druhá nejmladší z rodiny, byla o pět let starší. Byl to dost velký rozdíl, a tak jsem si většinou hrával sám. Často jsem chodíval cestou směrem na jih, minul několik polí, až jsem se dostal k vysokému náspu, po kterém se dalo jít pořád dál.
Násep pro mě tehdy nebyl žádnou hádankou: byl příliš velký, než aby ho mohli postavit lidé, ani mi nenapadlo ho spojovat s podivuhodnými činy dávných lidí, o nichž jsem občas slýchal. Byl to prostě násep, širokým obloukem se přibližoval a pak přímo, jako když střelí, směřoval k vzdáleným horám; tvořil část našeho světa a nebyl o nic podivnější než řeka, obloha nebo samotné hory.
Procházel jsem se často po vrcholku náspu, ale zřídkakdy jsem slézal na jeho druhou stranu. Z neznámého důvodu mi byla země za ním cizí - ne nepřátelská, prostě jen cizí. Ale objevil jsem tam místo, kde stékající déšť vyryl v písku koryto. Když jsem si sedl na vršek a odstrčil se, svištěl jsem dolů, letěl kousek vzduchem a přistál na hromadě měkkého písku.
