Z anglického originálu The Kraken Wakes
© John Wyndham, 1953
Translation © Marcela Staňková, 1994
ISBN 80-7116-806-8
Ohlédnutí zpět
Nejbližší ledovec čněl nehnutě z hladiny moře. Vlny Atlantického oceánu se o něj rozbíjely jako o pevnou skálu. Za ním byly další obrovské ledovce, která tam uvízly po odlivu a podobaly se zasněženým horám. Mezi nimi plavaly tu a tam ledovce poháněné větrem směrem na sever Lamanšským průlivem. Toho rána jich tam bylo víc, než jsme kdy předtím viděli. Zastavil jsem se a zadíval na ně. Oslňující bílé ledovce v modrém moři.
„Mám pocit," řekl jsem, „že o tom napíši příběh."
„Myslíš něco dlouhého o všem, co jsme zažili? Dokonce knihu?" zeptala se Phyllis.
„Předpokládám, že z toho nikdy nebude vázaná kniha v tvrdých deskách - ale stejně to bude kniha," souhlasil jsem.
„Kniha bude vždy knihou, i když jedinými čtenáři budou spisovatel a jeho žena," řekla.
„Vždy je naděje, že ji může číst ještě někdo jiný. Mám pocit, že by se měla napsat. Koneckonců vím o celé záležitosti stejně tolik jako kdokoli jiný - ve všeobecné rovině. Odborníci by to samozřejmě popsali přesněji, ale mezi námi, přece bychom uměli dát dohromady nějaké vyprávění."
„Bez odborných konzultací?" zeptala se Phyllis.
„Bude-li to někdo číst, pak se může prohrabávat dokumentací - alespoň tou, co zbyla. Moje představa je, že budu vyprávět celý příběh ze svého pohledu - vlastně z našeho."
„Jen klidně používej první osobu jednotného čísla - nemůžeš o tom přece psát z pohledu dvou lidí," radila mi.
Přitáhla si kabát ještě těsněji k tělu. Od úst jí šla pára. Dívali jsme se na ledovce. Bylo jich více, než jsme si mysleli. Některé vzdálenější se daly jen tušit podle toho, jak se o ně rozbíjely vlny.
„Zima by nám utekla rychleji," přemýšlela Phyllis, „a pak snad až přijde jaro..." Nechala myšlenku nedokončenou. Potom přerušila řetěz svých úvah a řekla: „Čím začneš?"
„Tak daleko jsem ještě nemyslel," přiznal jsem se.
„Myslím, že bys měl začít tou nocí na palubě lodi Guinevere, když jsme uviděli-"
„Ale miláčku, zatím nikdo nedokázal, že by s tím měly něco společného."
„Říkal jsi příběh, ne? Když budeš potřebovat na všechno důkazy, tak nikdy nezačneš."
„Co začít tím, jak sestoupily do vody?" navrhl jsem. „To je vlastně počátek všeho."
Zavrtěla hlavou.
„Lidé si stejně vyberou jen to, co se jim bude líbit, bude-li to vůbec někdo číst, ale nikomu neprospěje, když budeš vynechávat důležité věci jen proto, že si nejsi absolutně jist."
Zamračil jsem se. „Ale nikdy jsem si vlastně nebyl jist, zda ty ohnivé koule byly... Hm, koneckonců slovo náhoda existuje, protože se tento jev vyskytuje."
„Pak to tedy řekni. Ale měl bys začít na lodi Guinevere."
„Tak dobrá," připustil jsem. „Kapitola první - Zajímavý jev."
„V mnoha ohledech bohužel nežijeme v devatenáctém století. Být tebou, rozdělila bych celé vyprávění na tří fáze. Jinak to ani nejde. Fáze první by byla-"
