/1/
Poprvé jsem si existenci Chocky uvědomil na jaře téhož roku, kdy Matthew oslavil dvanácté narozeniny. Bylo to tuším na konci dubna, nebo možná na začátku května; určitě to však bylo na jaře, protože onoho sobotního odpoledne jsem bez valného nadšení v kůlně na zahradě promazával sekačku na trávu, aby byla připravená na jarní práce; když vtom jsem od okna zaslechl Matthewův hlas. Překvapilo mě to; netušil jsem, že je někde nablízku, až když se ozvalo se zřejmým podrážděním v hlase:
„Nevím proč. Prostě to tak je."
Předpokládal jsem, že si na zahradu přivedl některého ze svých kamarádů a že otázka, která předcházela jeho odpovědi, byla pronesena mimo dosah mých uší. Nastražil jsem tedy ucho, jestli nezaslechnu nějakou reakci, ale žádná nepřišla. Po chvíli o poznání mírněji Matthew pokračoval:
„Zkrátka zeměkoule se otočí kolem dokola za jeden den, to znamená za dvacet čtyři hodin, a..."
Přerušil se, jako by mu někdo skočil do řeči, ačkoliv já jsem nikoho neslyšel. Pak opakoval:
„Já nevím proč. A nechápu jakej účel by mělo mít 32 hodin. Den má zkrátka 24 hodin, to ví každý malý dítě, a týden má sedum dní..." Znovu jako by ho někdo přerušil. A znovu se matthewe ohradil: „Nechápu, proč by sedum mělo bejt větší nesmysl než osum."
Následovalo další neslyšné přerušení a pak pokračoval: „A proč by měl někdo týden dělit na polovičky a čtvrtky? K čemu by to bylo dobrý? Týden prostě má sedum dní. A čtyři týdny dávají dohromady jeden měsíc, akorát, že někdy je to 30 dní a někdy zas 31..." „Né, 32 jich nemá nikdy. Co máš pořád s těma dvaatřiceti?" „Ale jo, já rozumím, ale my nestojíme o to, aby měl týden osum dní. A krom toho zeměkoule se otočí kolem slunce za 365 dní a nikdo ji v životě nepřinutí, aby se otáčela v nějakejch polovičkách a čtvrtinách."
V tu chvíli ta podivná jednosměrná konverzace vemně vzbudila zvědavost a přiměla mě vystrčit nenápdně hlavu z otevřeného okna. Zahrada byla prozářená sluncem a tato strana kůlny byla chráněná a vyhřátžá. Matthew seděl na škopku na semena, obráceném vzhůru nohama, a zády se opíral o cihlovou zeď kůlny přímo pod oknem, takže jsem se seshora díval přímo na temeno jeho hlavy pokryté plavými vlasy. Zdálo se, že Matthew upřeně hledí přes trávník na křoviska za ním. Nikde ani vidu po nějakém společníkovi, ani zdání, že by se někde někdo skrýval.
Matthew však pokračoval:
„Těch měsíců má rok dvanáct, takže..." Znovu se odmlčel a hlavu nachýlil maličko ke straně, jako by naslouchal. Také jsem se zaposlouchal, ale nebylo slyšet nic, ani špitnutí.
„To vůbec není blbost," bránils e. „Je to tak proto, že by se žádný měsíce, kterýbybyly stejně dlouhý, do roka nikdy přesně nevešly, i kdyby..."
Ještě jednou se přerušil, ale tentokrát byl zdroj odmlky zatraceně hlučný. Z vedlejší zahrady na Matthewa křiknul sousedův kluk Colin. Matthewovo debatní zaujetí bylo rázem to tam. Opětoval přátelský hurónský pokřik, vyskočil a rozběhl se přes trávník k díře v živém plotu, který obě zahrady odděloval.
Poněkud zmatený jsem se vrátil ke své práci na sekačce, ale hlučná klukovská zábava od sousedů mě ubezpečila, že je všechno v pořádku.
Tu příhodu jsem na čas pustil z hlavy, ale vrátila se znova jednou večer, kdy se obě děti odebraly nahoru do patra, aby se uložily ke spaní. Nějak neurčitě mě celá ta záležitost zneklidňovala. Ne snad tolik skutečnost, že Matthew mluvil sám se sebou koneckonců, na tom není nic neobvyklého, když si děti samy pro sebe něco mumlají, zarážela mě ale forma rozhovoru: ta důslednost, s jakou Matthew předpokládal, že se té konverzace zúčastňuje někdo druhý, a také ten neobvyklý předmět sporu. Nedalo mi to a po chvíli jsem se zeptal:
