Lullaby - FF Legendární Parta [Neaktivní]

Kapitola 3.

X Ambassadors - Unsteady

Jack otevře velké skleněné dveře a rukou mi pokyne, abych vešla. S otevřenou pusou hledím na noční oblohu, ze které na mě shlíží zářivé hvězdy. Vytvářejí obrazce a podivné tvary, které pak lidé pojmenovávají. Velký vůz, Pegas... Je jich tolik. Jen chvíli si dovolím kochat se tou krásou a radši se zaměřím na zábradlí, na které si sednu a kytaru si přehodím dopředu. Jacka začnu ignorovat a radši hned zabrnkám pár akordů.

Zhluboka se nadechnu a začnu s dnešní ukolébavkou.

V hlavě si představuji ty proudy klidu, které se rozutíkají do celého světa.

Představuji si ty malé děti, které se ukládají ke spánku a v ručičkách svírají plyšáčka.

Představuji si i dospělé, kteří se ještě dívají na podivné sitkomy a nebo pracují.

Představuji si, jak všichni klidně spí a zdají se jim šťastné sny.

Všichni jsou šťastní a tím pádem i já.

Mohu jen doufat, že se má píseň dostane ke všem a hlavně k těm nešťastným.

Naposledy pohladím struny.

Vydechnu všechen vzduch a pak ho zase nasaju nosem.

,,To bylo úžasný," šeptne Jack, který vypadá malinko omámeně.

,,Jo, to asi bylo," zavřu oči a ještě minutku si vychutnávám ten pocit.

,,Ne vážně. Cítil jsem z tebe takové pochopení a klid. Úplně to z tebe sršelo," chytí mě za ramena a otočí k sobě.

,,Já vím," vydechnu, protože jakmile se jednou podíváte Jackovi do očí, už nemůžete uhnout.

,,Máš vzpomínky?" zeptá se najednou a já sebou malinko trhnu.

,,Ano," opáčím chladně a otočím se zpátky k hvězdné obloze, která ve mě probouzí člověka. Jsem pak plná optimismu a podivných myšlenek o jednorožcích a tak.

,,Omlouvám se, neměl jsem se tak..." rychle ze sebe vychrlí, ale já ho dál neposlouchám.

Jen sleduji hvězdy, které se pomocí mé fantazie mění na obrazce vzpomínek. Mých vzpomínek. Tiše hledím na oblohu a vychutnávám si ten nostalgický pocit. Dívám se na sebe jako malé dítě. Na sebe jako puberťačku a pak taky vysokoškolačku. Pak přijde ten moment.

,,Lullaby?"

Nevšímám si ho a malinko se schovám do pláště. Vidím ji. Jak zahýbáme do té ulice a pak ten žebřík. Prudce vydechnu, když vidím jak padám k zemi a vrhají se na mě ti lidi bez tváří i srdce.

,,Lullaby! Sakra probuď se!" vykřikne Jack a zatřepe se mnou.

Na obloze se objeví Sam. Má děti. Malá batolata, která ona ukládá do postýlky vedle které stojím já a uklidňuji malou holčičku.

,,Lullaby!" ucítím ránu na tváři a zmateně se podívám na Jacka.

,,Bože, už jsem se bál. Nestraš mě tak," úlevně vydechne a vtáhne mě do obětí.

,,Jacku, nemůžu dýchat," zasýpám a trochu ho od sebe odstrčím.

,,Viděl jsi to?" zeptám se a ukážu na oblohu.

,,Co?" nakrčí obočí.

,,Ty hvězdy," vystrašeně se k němu přitisknu.

,,Ne," zamračí se.

,,Ony mi ukazovali znova celý můj život. Byla tam má sestra a pak i má smrt," vysvětluju zatímco mačkám jeho mikinu v pěstích.

,,To je zvláštní," podotkne a položí své ruce na můj pas.

,,Hmmmm..." zamručím a zabořím obličej do jeho mikiny.

Vdechnu jeho vůni a málem se mi podlomí kolena.

,,Proboha! Co to se mnou je?" řeknu si v duchu.

Jack mě k němu úplně natiskne bradou se opře o mou hlavu.

,,Eh....Co to děláš?" dostanu ze sebe roztřeseným hlasem a snažím se uklidnit své srdce, aby tolik nebilo, protože ho on musí slyšet.

,,Objímám tě," zasměje se a malinko svůj stisk povolí.

,,To je v pohodě. Jen studíš," pokrčím rameny.

,,Promiň," zatváří se smutně.

,,Sněhuláku," uchechtnu se a připravím se na útěk.

,,Cože? Za to zaplatíš," sykne.

Vymotám se z jeho objetí a popadnu kytaru. Co nejrychleji se snažím dostat ke dveřím, které ale zamrznou těsně přede mnou.

,,Sakra," tiše zanadávám.

Jack se jen zasměje a popadne mě za zápěstí. Vyskočí na zábradlí a já jeho pohyb zopakuju.

,,Nechceš se proletět?" zazubí se na mě a vyskočí.

,,Ne!" stačím vykřiknout, ale pak nás vítr vyzvedne do vzduchu a mé protesty jsou zbytečné.

,,Drž se mě!" křikne na mě a obejme mě kolem pasu.

,,Co si myslíš, že děláš!?" naštvaně se zamračím.

,,Beru tě na malý výlet," usměje se na mě a pak nás vítr nese dál a dál.

Radši se dívám okolo sebe. Vrcholky hor, které se schovávají pod sněžnými čepičkami mi připadají úchvatné a proto každou skenuji pohledem, abych si její podobu zapamatovala na dlouhou dobu. Cítím se tak volná... Možná i ... šťastná.

,,Děkuji," šeptnu se sklopenou hlavou, když se mé nohy zase dotknou země.

,,Nemáš zač," usměje se na mě Jack a dotkne se mé brady. Musím se na něho podívat a já se začnu topit v jeho modrých očích. Jsou ledové, ale zároveň dokážou zahřát.

Trochu se ke mě nahne a já se nedokážu odtáhnout. Jen tupě hledím a snažím se dýchat normálně.

Jsme od sebe jen malinký kousíček, když v tom...

,,Co se tu děje?!"

Ahojky!!

Já vím. Já vím... Slibovala jsem díl už hodně dávno a vážně se omlouvám. Byla jsem hrozně líná a bez nápadů. Jestli se vám to bude zdát divné, tak to je asi tím, že jsem moc nepřemýšlela nad tím co píšu a takové prostě jsou mé příběhy. Nepředvídatelné a podivné. Plné skrytých významů a vzkazů, které vidím jen já. No jo, jsem holt divná.

Vaše,

Ar.