Lullaby - FF Legendární Parta [Neaktivní]

Kapitola 4.

Rychle ho od sebe odstrčím.

,,Nic. Vůbec nic," řeknu podivným hlasem.

,,To vidím," zasměje se Zajda a já se radši otočím, aby mě neviděli se červenat.

Lokty se opřu o zábradlí a obličej si schovám do dlaní.

,,Co se stalo?" zašklebí se.

Jack u otevře pusu, aby něco řekl, ale předběhnu ho.

,,Nic. Jak jsem u řekla. Nic, Zajdo," syknu a pak rychle odkráčím a schovám se za roh.

,,Co jsem udělal špatně?" zaslechnu Jackův zničený hlas.

,,Vzchop se. Máme před sebou válku a ty si láme hlavu s ní. Lullaby je někdy prostě moc necitlivá, ale jakmile vidí člověka zničeného, udělá cokoli, aby pomohla. Je to dobrá vlastnost," poplácá ho po zádech.

,,Někdy je to dobré," šeptnu si sama pro sebe.

,,Jenomže já v ní jen chci zase probudit trochu člověka. Navíc... Ona si zaslouží hrozně moc jen ne bolest..." ozve se zoufalý hlas Jacka.

Zkousnu si spodní ret a s rychlostí kulhavého koně odkráčím dlouhou chodbou do pokoje, který má být můj. Položím si kytaru na velký mahagonový stůl a skočím do postele. Měkkost přivítá mé tělo a přikrývky obejmou mé tělo jako ruce někoho, kdo mě má rád.

,,Pffffffff..." vypustím všechen vzduch z mých plic.

Jakoby mě někdo mohl mít rád, kdy mě ani skoro nikdo nevidí. I kdy bych si přála, aby existoval někdo, kdo by mi rozuměl, kdo by mě miloval i přes všechny moje chyby.

Otočím se na záda a očima přejíždím po dřevěném stropě. Moje myšlenky teď víří v mé hlavě. Všechny se točí okolo Jacka. Ani nevím proč. Tenhle bílo vlasý kluk má prostě jisté kouzlo.

,,Lullaby! Musíme vymyslet plán, tak zvedni svůj líný zadek a přesuň ho do Santovy "kanceláře." Okamžitě!" zařve Zajda a já si povzdechnu.

Pokusím si sednout, ale tahle postel je prostě moc měkká, také se prostě převaluji a nakonec spadnu s heknutím na zem. Okamžitě vyskočím na nohy opráším si plášť. Popadnu kytaru a s prozpěvováním vyrazím tam kam mám jít... Jakým je to vlastně směrem?

Doleva?

Doprava?

Zmateně se rozhlédnu na obě strany a nakonec se vydám za svým instinktem... Takže doprava. Opatrně si prohlížím podivné obrazy na vysokých stěnách a vymýšlím jména pro lidi dívajících se do nikam na všech těch monstrózních uměleckých dílech.

Gertruda Zlomvaz (vypadala trochu jako někdo kdo by vám chtěl zlomit vaz holýma rukama)

Rudolf II. Začervenalý

Olaf Mrkvovič

Ke konci mé cesty u jsem se smíchy málem válela na zemi. Proč všichni vypadají jako hruška obalená ve sněhu? To je tajemství, které se nikdy žádný smrtelník nedozví... Psssst...

Třesoucí rukou zaklepu na dveře a s úsměvem vejdu hned potom. Ostatní u tam sedí a nechápavě na mě koukají, co mě rozesmívá ještě víc. Ty jejich vykulené oči.

,,Lullaby mohla by ses prosím uklidnit?" povzdechne si Santa a promne si bradu pokrytou bílými vousy.

,,Promiň, ale nemůžu si pomoct," usměju se na něj.

Jen protočí očima a sáhne za sebe na poličku. Vytáhne velkou ruličku z nahnědlého papíru. Rozvine ji a položí na stůl.

,,Jde se plánovat," podívá se na nás všechny s jiskrou v oku a já si nemůžu pomoct a křivě se usměji.

Tohle bude zábava...

Omlouvám se. Entschuldigung!

Měla jsem hodně koly a taky jsem neměla vůbec nápad. I tohle bylo příšerné, ale u jsem musela něco napsat. Ale momentálně se snažím pracovat na něčem novém. Na originálním příběhu v angličtině! Jéj!

Nic?

Tak ne no...

Kdo by něco takového chtěl tak mi může napsat do komentářů nebo do zpráv a i kdyby to nikdo nechtěl i tak na tom budu pracovat :D

Děkuju za všechny vae komentáře a doufám, e si přečtete jak tuhle kapitolu tak i ty, které ještě přijdou...

Enjoy the rest of your day!

P.S. Nekontrolovala jsem žádné chyby. Jen jsem improvizovala, tak mě prosím omluvte :)

P.S.S. Jedna z mých nejlepších kamarádek má teď hodně deprese a já bych jí jen chtěla říct, že ji mám ráda i když občas mám chuť jí profackovat... A ty víš, že to je pro tebe... Mám tě ráda! Nikdy na to nezapomeň!!!!