The Dead Bride- Escape (Teen Wolf FF Cz)

1.

"Dobří přátelé jsou jako hvězdy. Nevidíš je pořád, ale přesto víš, že existují." 

O rok později:

Londýn

Z pohledu Blair:

Proč se to děje? Proč zase? A proč zase mě? Komu jsem co udělala? Přesně tak. Nic.

Jak je tohle možné? Ještě před chvílí jsem byla u sebe v pokoji a balila jsem si kufry za účelem, že nasednu do letadla a poletím domů. Za svým bráškou, tátou, kamarády a hlavně....za svým Isaacem. Jenže tak se asi nestane, protože nemám tušení, jak se to stalo, ale ve vteřině co jsem si balila kufry jsem se najednou objevila tady.  

A pod slovem tady se skrývá malá místnost, kde byli místo dveří mříže a no...abych to zkrátila: Prostě si představte vězeňskou celu se vším všudy. 

Zvedla jsem se ze studené země, kde jsem se jako zázrakem probudila a hned jsem běžela k mřížím abych se rozhlédla. Všude byla tma, takže jsem překvapivě nic neviděla. Jen nade mnou zářila slabá žárovička, která lehce osvětlovala mou celu.

Tedy....normálními oči jsem nic neviděla. Ale v Londýnském centru pro nadpřirozené bytosti mě naučili pár triků a tak jsem hned jeden mohla vyzkoušet. 

Pevně jsem zavřela oči a chvíli se soustředila, tak jak mě to učili. Když jsem oči otevřela zářili mou obvyklou fialovou barvou a já díky těmhle očím aktivovala noční vidění. Pořádně jsem se rozhlédla na všechny strany a viděla jsem, že se nacházím v nějakém sklepě a kolem mě není nic. Je tu jenom moje cela a vedle ní ještě jedna stejná. Mříže byli úzké a tak můj zrak nedohlédl do druhé cely jestli ji někdo obývá. 

Ale odpověď na tuhle otázku přišla, když jsem z vedlejší cely uslyšela podezřelý zvuk. Jako když někdo šoupe nohama o zem. Uskočila jsem od mříží a zadkem přistála na tvrdém lehátku, které se ve vězení nazývá "postel".

"Kdo je tam?" Houkla jsem směrem k vedlejší cele a čekala na odpověď. Byla jsem si jistá, že tam někdo je. 

"Kdo je tam?" Ozvala se mi otázka zpátky. Hlas byl mužský. Přesněji, hlas nebyl dospělého muže, ale spíš hlas průměrného teenagera. Nemohla jsem si pomoct, ale ten hlas znám.

"Kdo jsi?" Zvolala jsem na něj a pomalu přešla k zpět k mřížím abych lépe slyšela. "Kdo jsi ty?" Ozval se opět hlas. Zněl výsměšně, jako že si možná tuhle chvíli užívá. 

Povzdechla jsem si a o mříže se rukami opřela. "Jsem Blair Stilinski a jsem...zmatená." Nebudu už  s ním hrát tu hru na opakování otázek.

"Stilinski?" Tentokrát jeho hlas zněl šokovaně a rozhodně zněl, že jméno Stilinski je mu hodně známé. Jakmile jsem z jeho úst uslyšela své příjmení, došlo mi s kým mám tu čest.

"Jacksone?" 

***

Beacon Hills

Z pohledu Stilese:

"Hele, přežil jsem, že většina tvých kamarádů se skládá z vlkodlaků a jedna dokonce dokáže předpovídat smrt, ale že mi teď řekneš, že moje dcera je nějaká Mrtvá nevěsta a že nás neopustila, ale že odjela do nějakýho odvykacího centra do Anglie? Chceš mi přivodit infarkt nebo co?" Táta se raději posadil na židli za svým pracovním stolem v kanceláři šerifa a koukal na mě jak na blázna. 

"Není v odvykacím centru, ale v centru pro nadpřirozené bytosti..Pomáhají jí ovládat její sílu." Opravil jsem ho. Táta jen nakrčil obočí a zakroutil hlavou. Promnul si čelo a několikrát se nadechl a vydechl. Pak na mě zvedl pohled. "A proč mi to říkáš až teď? Blair je pryč rok a ty mi to říkáš až teď?" Táta se zdál být trošku naštvaný, protože při posledních slovech lehce praštil do stolu. 

"Nemohl jsem ti to říct dřív. Jinak by si pro ní chtěl jet!" Bránil jsem se. Táta si povzdechl a pak se postavil ze židle a dlaněmi se opřel o stůl. "Jasně, že bych pro ní hned jel! Tak proč mi to říkáš teď?" 

"Protože Blair nám nedávno oznámila, že je připravená na návrat. Jen neřekla přesné datum." 

"Já tu holku přerazím." Táta zakroutil hlavou, ale vypadal, že se mu ulevilo, že od nás Blair neutekla. Zasmál se a v očích mu byla vidět radost. "Tolik mě štve, že jste mi neřekli pravdu, Stilesi. Mohl jsem za ní jet, říct jí, že je mi líto za to všechno čím si musela projít a že jí mám rád." 

Zakroutil jsem hlavou. "Ona nechtěla, aby za ní někdo jezdil. Tolikrát jsme za ní chtěli jet, ale ona to nechtěla. Ani Isaaca tam nechtěla. Ale na tom už nezáleží, tati. Blair se brzo vrátí." Usmál jsem se a přešel jsem k němu a položil mu dlaň na rameno. Táta si mě bez varování přitáhl do objetí a pevně mě stiskl. "Jsem rád, že od nás neutekla." Šeptl táta a když jsme se odtáhli, usmál jsme se. "Ale ty máš zaracha za to, že jsi mi o tom celý ten půlrok co vím o nadpřirozenu neřekl!" Zvážněl a mě klesla hlava. 

"Ale tatiii, no taaak." Škemral jsem, ale táta jen rukou naznačil ať opustím kancelář. Povzdechl jsem si a kancelář tedy opustil.

Z pohledu Isaaca: 

"Jak ti je?" Zeptal jsem se, když jsem viděl Scotta sedět v kuchyni a bez výrazu koukat do zdi. Trhl sebou, jako kdyby dostal ránu elektrikou a zvedl ke mě pohled. "Ehmm, jo, fajn." Pokusil se usmát a já se posadil na židli naproti němu. "Scotte, nemusíš mi lhát. I mě chybí." Přiznal jsem s naprosto vážným výrazem ve tváři. 

"Tak si říkám, co na to bude říkat Blair až se vrátí a my jí to...konečně řekneme." Zapřemýšlel Scott. Kývl jsem a pokrčil rameny. "No, jako první bude chtít vědět, kdo to udělal. Pak vás všechny zabije, že jste jí to nedali vědět dřív." 

"Nás? Tebe jako ne?" Scott nadzvedl obočí a já se usmál. "Mě by přeci neublížila."

Scott zakroutil hlavou a zasmál se. Vůbec nám do smíchu nebylo, ale byl jsem rád, že jsem ho aspoň trochu rozveselil. Bylo to pro něj, ale vlastně i pro nás všechny teď těžký.

Chtěl jsem říct, jestli nechce jít ven, třeba za Stilesem, ale bolest, která se mi z ničeho nic vyskytla ve spáncích mě donutila zapomenout vše, co jsem chtěl říct. Začal jsem si mnou spánky a pevně jsem zavřel oči. Snažil jsem se bolest zahnat, ale nešlo to. Byla to ještě větší bolest než při prvním úplňku při proměně. 

"Isaacu? Co se děje?" Slyšel jsem Scottův hlas, který mi připadal hodně, hodně daleko. Ani nevím jak, ale už jsem neseděl na židli, ale svíjel jsem se na zemi. Stále jsem si mnul spánky a občas vydal bolestné heknutí. "Isaacu! Co ti je?" Křičel na mě Scott, který klečel u mě, ale já ho i tak slyšel z dálky. 

"Myslím, že...myslím, že se Blair, že Blair.." Stihl jsem syknout aspoň něco z posledních sil, než jsem propadl do bezvědomí. 

Anoo, je tady pokračování mé povídky The Dead Bride! :3 wooohoooo, vypusťte balonky! :D Jak jste si mohli všimnout, přibude nám tam nová postava a to Jackson, který byl v 1. a 2: serii :) nevím jak vy, já osobně jsem ho měla ráda a nejen z důvodu, že Colton, který ho hraje patří mezi ty nejtalentovanější herce co znám, ale protože si mě Jackson prostě něčím dostal a já ho prostě v téhle povídce chci mít :D <3 

Vím, že je to docela zmatená část, ale vše se čase vysvětlí,  musíte číst dál, aby ste pochopili :)  Myslím, že se v téhle povídce máte na co těšit ještě :) 

Budu ráda za nějaký ten názor abych věděla, jestli má vůbec cenu pokračovat :) Děkuji <3

-Sabi