The Dead Bride- Escape (Teen Wolf FF Cz)

2. Telepathic Abilities

Londýn
Z pohledu Blair:

"Co tady vlastně děláš?" Zajímal se z vedlejší cely Jackson. Ano, přesně ten Jackson, co ve škole tolik nesnášel mého bratra. Přesně ten Jackson, co si myslel, že může mít cokoliv a ano, přesně ten Jackson, co mě před rokem poslal na onen svět.

Musela jsem se uchechtnout. "No to se budeš muset zeptat toho, co mě sem zavřel."

"Ne, já myslím, co děláš v Londýně?" 

"No..byla jsem tu v tom centru pro nadpřirozené bytosti, pomáhali mi ovládnout mou sílu." Odpověděla jsem. Z vedlejší cely se ozval smích. "Čemu se jako směješ?" Obořila jsem se na něj. Mezitím jsem se posadila k mřížím na chladnou zem a opřela jsem se o zeď, kterou jsem měla spojenou s mým sousedem. 

"Ne, ničemu. Já jen, že se právě nacházíme ve sklepě toho slavného centra, které ti určitě pomohlo." Ozval se Jackson a se smíchem přestal. "Jak to myslíš? Proč by mě sem zavírali, když mi celý rok pomáhali?" Ptala jsem se spíš sama sebe, protože jsem si byla jista, že ani on odpověď nezná. 

"Taky se ptám, proč mě sem zavřeli a to jsem ani v tom blbým centru nebyl." 

"Tak jak tě dostali?" Zajímalo mě. "Nevím. Měl jsem svůj život, nikoho jsem neohrožoval, málokdo o mě věděl, že jsem vlkodlak a pak jsem měl mít schůzku s takovou jednou kočkou a...pak nic. Probudil jsme se tady." Vysvětlil Jackson.  "Jak dlouho už tu jsi?" Zeptala jsem se a slyšela jsem ve vedlejší cele kroky a podle toho jsme poznala, že přešel blíž k mřížím a stejně jako já se u nich posadil na zem.

"Vůbec nevím. Asi tak..Dva týdny?." Odhadl. Docela mě překvapilo, že s ním byla vůbec nějaká domluva. Ale tak co jiného mu zbývalo, když tu se mnou byl zavřený. "A to za tu dobu sem nikdo nepřišel?" Udivila jsem se. 

"Ale jo. Tvou celu obýval nějaký kluk. Taky byl vlkodlak. Každý den pro něj chodili a někam ho odvedli. Mě každý den dávají nějaké jídlo. Pokaždé, když se ten kluk vrátil, nic si nepamatoval a po pár dnech skoro ani nevěděl, kdo on sám je. A včera...se už nevrátil vůbec. Teď jsi tu ty."  Když to Jackson vyprávěl, tak mi naskákala husí kůži. Zní to jako z nějakého hororu. Vím, je to docela ironické, ale nesnáším horory.

"Panebože, kam jsem se to zase dostala?" Zakroutila jsem hlavou a pak si ji vložila do dlaní. "Kdo nám to může dělat?" Dodala jsem otázku směrem k jeho cele. "Věř mi, po pár dnech se přestaneš ptát kdo, ale proč." Zasmál se Jackson. Věděla jsem, že to není výsměšný smích, ale spíš takový smích zoufalství.

"A ty jsi nic nezahlédl?" Zajímala jsem se. "Jen jsem vždy přišli dva chlápci v bílých pláštích a toho kluka odtáhli a pak zase přitáhli." 

"A to jsem chtěla jet už domů. Teď už se tam nejspíš ani nedostanu."  Vzdychla jsem a upřímně? Chtělo se mi brečet. Komu by se taky nechtělo, když víte, že vás v drží nějaký blázen k kleci a vy už nejspíš neuvidíte své blízké. Nejsem s tím smířená, takže s tím hodlám něco udělat.

"No, sami se odsud nedostaneme. Říkám to docela nerad, ale teď by se nám hodila pomoc od McCalla, co? Kdyby ovšem nebyl v Beacon Hills." Jackson se opět zasmál. Začínám mě ten jeho smích docela deprimovat.

"Ale počkej..to by se dalo možná zařídit." Vyhrkla jsem a v hlavě mi to začalo šrotovat. "Co tím myslíš? Máš telepatické schopnosti nebo tak nějak?" 

"Náhodou...mám." Tentokrát jsem se musela zasmát já. Že mě to nenapadlo hned. "Víš, hodně si toho promeškal, když si odjel. Můj druh spočívá i v tom, že mám svého spojence a tím je Isaac. Můžeme se spolu dorozumívat pomocí mysle."