The Dead Bride- Escape (Teen Wolf FF Cz)

6. Where are we?

Z pohledu Isaaca:

Bylo skoro devět ráno a my jsme byli na místě. V parku, kde jsme se měli sejít s Theou. Byla přesná jako hodinky a v devět si to nakráčela k nám.

"Tak jste připraveni?" Zeptala se a všechny si nás prohlížela. Všichni jsme přikývli. "No, fajn, takže, kdo se tedy hlásí dobrovolně?" 

"Půjdu já." Scott udělal krok do předu a Kira ho následovala. "I já. Půjdeme oba." 

"No, dobře. Už jsem tam anonymně volala a nahlásila, že dnes ráno dorazí jeden nebo dva noví pacienti. Jen si musíte vymyslet, proč že tam vůbec jste." Pronesla Thea směrem k těm dvěma dobrovolníkům. 

"A co my ostatní?" Zeptal jsem se. "My jim necháme trochu času a večer se tam dostaneme kanálem. Ale buďte připraveni. I u podzemního vchodu bude někdo hlídat." Upozornila nás Thea a pak se obrátila na Scotta a Kiru. "A vy dva...buďte opatrní. Vaším úkolem je dostat se dolů a tam se dostanete tak, že budete ti silní. Oni si vybírají ty, co se nechovají moc slušně nebo ty silnější stvoření. Ty silné nebo...ty se zajímavou minulostí. Jako je můj kamarád." Poslední větu pronesla tiše. Poznal jsem, že jí na jejím kamarádovi vážně záleží a že se o něj bojí. 

"Dobře, chápeme. Jak vám ale dámě vědět, že to  nevyšlo?" Zajímalo Scotta. "Nedáte. Poznáme to. Večer tam přijdeme a když tam dole nebude aspoň jeden z vás, tak nemáme šanci." Odpověděla Thea. 

Na to nikdo neměl slov a raději jen přikývli. 

"Tak už běžte, nemáme čas." Pobídla je Thea. Všichni jsme se s Kirou a Scottem rozloučili a oni pak vyrazili směrem k centru. 

"A co teď budeme dělat my?" Zajímalo Stilese. "Teď budeme jen čekat." Odpověděla Thea a bez dalšího zájmu se posadila na lavičku. 

***

Z pohledu Blair:

To čekání než přivedou Jacksona zpátky mi přišlo jako nekonečný. Ale ve skutečnosti to mohly být tak dvě nebo tři hodiny. Seděla jsem na zemi opřená o zeď  a vyhlížela, kdy se otevřou dveře a v nich konečně Jackson. Když se tak konečně stalo, tolik se mi ulevilo, že je Jackson v pořádku, že žije. Jenže jsem se radovala předčasně. Vůbec nebyl ve stavu, z kterého by se dalo radovat. Dva muži v bílých pláštích ho museli doslova táhnout, protože nebyl schopný používat své nohy sám. Jeho oči byli otevřené minimálně a jeho čelo bylo pokryté množstvím kapek potu. Vypadal tak vyčerpaně, tak slabě...sotva šlo poznat, že šlo o něj.

Vyškrábala jsem se na nohy a naplácla se na mříže. "Co jste mu to udělali?!" Křičela jsem na ně, když zrovna procházeli kolem mých mříží. "Co jste mu udělali?" Zakřičela jsem znovu a teprve pak se na mě jeden z nich obrátil. "Přesně to, co uděláme brzy tobě. Nech se překvapit." Odpověděl a nezapomněl k tomu dodat úsměv. Bylo mi z něj zle.

Bez váhání Jacksona opět hodili za mříže a zamkli. Pak se oba zastavili u mých mříží. "Neboj se. Brzy dojde řada i na tebe, krásko. Doufejme, že toho vydržíš víc než ten tvůj kámoš. Slaboch." na to se oba zasmáli. Dostala jsem vztek a ani si přesně nepamatuju jak k tomu došlo, ale v tu chvíli se objevila moje stará známá fialová záře a a ti dva muži se váleli na zemi u protilehlé zdi. 

"Jak si to udělala?" Divil se jeden z nich a pokoušel se zvednou ze země. Sama jsem nevěděla jak jsem to dokázala. Od té doby, co jsem tady zavřená, jsem svou moc nepoužila. Nešlo to. Něco mi v tom bránilo.

"Vždyť ti v těle koluje jed, správně bys neměla moct používat svoje síly!" Řekl ten druhý a postavil se na nohy. "Cože mi koluje v těle?" Nejprve jsem se zděsila, ale pak jsem se naštvala ještě víc.