Kluci k pohledání

4.

,,Jsme tu!"zařval Kuba, když zrovna odemkl dveře. ,,Dobrý den."slušně jsem pozdravila jeho rodiče, který nás už vítali.,,Pojď, sedni! Tady mas koláč, dej si, vezmeš ještě domů, zabalím ti je do krabičky. Nebude vašim ten můj synáček překážet? Ptali jste se? Vědí o tom? Nevadí jim to?" vychrlila na mě Kubova velmi hodná maminka ,,Děkuji, ale balit je nemusíte, to není nutné.." ,,Ale je to nutné. On vám tam určitě vybrakuje celou lednici i se špajz."zasmála se. ,,No..už se stalo"odvětila jsem rychle. ,,A ne, našim to nevadí, vědí o tom a problém s tím nemají, jsou rádi." usmála jsem se. Chvilku jsem si povídala s jeho rodiči, než se sbalil. Takže to nebyla chvilka, ale nekonečně dlouhá doba. Jsou fajn, nevadí mi, mám je ráda, skvěle se s nimi povídá, ale už jsem chtěla jít. Když už konečně přišel s obří taškou, rozesmáli jsme se. ,,Vždyť u nás nebudeš ani čtyři a dvacet hodin." ,,Kubíčku vy jedete někam na celé prázdniny?" ,,Co s tím chceš dělat?" ,,Co tam pro boha máš?" ,,Živé zvíře, dvě prasat, ne?" pustili jsme se do něj. ,,Promiň!"uznala jsem ,,ale tolik si toho neberu ani já na dovolenou" se smíchem jsem mírně zalhala.

Konečně jsme se dokopali  k nám domů. ,,Jdu si udělat něco k jídlu." oznámil mi Kuba. ,,Chceš taky?" zeptal, vyloženě jen ze slušnosti, ale to už bylo stejně v fuk, jelikož, když někdo oznámí na návštěvě, že si jde udělat jídlo... ale tyhle blbosti, že si prohodíme role  vyvádíme pořád a u sebe se už chováme jako doma, ale on se často do toho moc vžívá. ,,Ano, prosím. Můžu s něčím pomoci?" hodila jsem na něj očkem. ,,Jste velice laskavá madam. Jestli vám to nebude vadit, spolupráci se nebudu bránit." široce se usmál a očko mi oplatil. ,,Doprovodím vás do kuchyně, pojďte za mnou." než jsem se stihla zvednout už byl v kuchyni a smál se, hodně nahlas se smál, což mě rozesmálo taky. ,,Pane?" zaťukala jsem na dveře od kuchyně. Nechápala jsem proč si vykáme. ,,Co se dnes tedy bude podávat?"otázala jsem se. ,,Prosím žádné otázky, jen dělejte co říkám" protáhl obličej. ,,Ano pane, jak si přejete." řekla s naprosto vážným hlasem a výrazem v obličeji. ,,No jo, ale to asi nepůjde, nemáme to co potřebuje." pověděl zklamaně. ,,Jak to můžeš vědět?" odmlčela jsem se ,,-pane! My máme vždy všechno." rychle jsem dodala a usmála se. Chtělo se mi hodně smát, ale nechtěla jsem tu naši hru kazit. ,,Tak to si vás vyzkouším slečinko."řekl se svůdným pohledem, který mě pobavil. ,,Máte kari?" začal docela zprudka, kari není úplně běžná záležitost. ,,Samozřejmě, ale doufám, že ho teď nepotřebujete." rychle jsem mrkala. Ptal se dál, většinou na exotické ovoce, které nikdo nikdy nejedl a spoustu lidí ani netuší, že existuje. Překvapilo mě, že tolik druhů zná, nejspíše si něco i vymyslel. 

Když jsme dovařili jídlo s příšerným latinským názvem..podle Kuby, pustili jsme si film Kamarád taky rád. Večeři jsme si snědli v posteli. ,,Chutná to jako vodovky." pronesl Kuba. ,,Ani ne, spíš suchý pastely"nesouhlasila jsem s ním. ,,Hodně dobrá výtvarka to, ale je!" dodal se špatným slovosledem. Chechtali jsme se s plnou pusou latinského jídla. Kamarád taky rád je jeden z našich oblíbených filmů. Vždycky po konci máme zvláštní debaty a občas se i pohádáme. Nejsou to opravdické hádky, většinou dělá naštvanýho. Pak se naštvu já a on se omluví. Dneska jsme usnuli ještě před titulky.