Nepřirození

Úvod

Před dvanácti lety

Upravili si motýlky a narovnali cylindry. Oba byli i přes svoji běžnou vyrovnanost celkem... Nervózní? Ano, to bylo to správné slovo. Nervozita, ne strach. Oni se přece nebojí.

Dva muži, vzhledově mohli mít něco nad dvacet let. Hned od pohledu dvojčata. Světlá pleť, strniště a ostře řezaná brada, kterou zjemňovaly jejich dlouhé havraní vlasy po pas. Oba byli celkem štíhlé a vytáhlé postavy. Díky jejich ocelově šedým očím by mohli vypadat přísně... Kdyby na rtech stále neměli mírný úsměv.

"Musíme to udělat?" zeptal se jeden druhého. Rozeznatelní byli pouze barvami jejich motýlků a pásků na cylindrech. Tázající měl tyto doplňky v modré barvě.

Jeho bratr stejně jako on protentokrát postrádal svůj bezstarostný úsměv. Jeho doplňky byly v červené barvě.

"Ty víš, že musíme. Pro dobro je někdy nutné menší zlo," odpověděl, ale k domu, kam měli namířeno, se už nepřiblížil. Jen ho sledoval.

"Ani jeden z nás to nebude chtít udělat..." řekl zcela zbytečně muž s modrým motýlkem.

"Ale na nás dvou nezáleží. Tady jde o budoucnost minimálně několika miliónů lidí."

"Možná ten záblesk nebyl to, co si myslíme..."

"Sám víš, že byl," muž s červeným motýlkem na něj pohlédl.

Měl pravdu. Oba ten záblesk viděli. Hluk, ozbrojení muži, mrtvoly nevinných lidí a krev. A navrchu toho chaosu dvě mladé osoby. Chlapec a dívka. Bratr a sestra.

Ano, tohle byla válka. Nebezpečnější, než všechny ostatní.

"Nesmíš ve všem hledat něco pozitivního. Zbytečně se zaslepuješ. V některých situacích není pozitivní naprosto nic," řekl ještě muž s červenými doplňky a otočil se zase k domu.

Chvíli oba mlčeli. Ve svých oblecích a cylindrech vypadali u stromů u louky nepatřičně. Byli slyšet jen cvrčci a občasné zavytí vlka, lykana nebo smrtonoše. Na noční obloze plavaly šedé mraky, které zakrývaly hvězdy, na měsíc v úplňku však byly příliš slabé. Hvězdy nahrazovali poletující empatíci, pro nezasvěcené jen obyčejné světlušky. Když pár z nich prolétalo kolem dvojčat, přestali zářit zlatě a začali vydávat ledově modré světlo.

"Takže... Vplížit se dovnitř, neslyšně sebrat ty dva a portnout se pryč?" koukl muž s modrým motýlkem na svého bratra a ten jen pomalu kývl a dodal: "Snad se nic nepokazí."

Následně se vydali k domu.

A ano, něco se pokazilo.