Nepřirození

1. Kapitola - Nell

„Hej, Nell! Co to zase děláš?" uslyšela za sebou dobře známý hlas. Rychle posbírala bankovky, které počítala a rychle je nacpala do obálky. Tu zastrčila zpět na její místo - do knihy mezi poslední strany. Snažila se ignorovat, že pár listů pokrčila a otočila se za tím hlasem.

Před ní stála její starší a nevlastní sestra. Dnes byla oblečená do fialové halenky a modrých riflí. Na uších a krku se jí houpaly masivní šperky, které možná vypadaly draze, ale byly skoro všechny jen z pozlaceného levného kovu. Praskla růžovou bublinu a vesele pokračovala ve žvýkání té jahodové gumy a obtáčení svého blond pramene okolo prstu. Vlasy měla přírodně rovné, i když si je někdy přejela žehličkou.

Nell se pokusila na ni usmát, což se samozřejmě nepovedlo. V tomto domě to prostě nedokázala. Nebo spíš kvůli lidem bydlících v něm spolu s Nell? Tak jen plaše pípla: „Nic, Adel." Sklopila pohled a dívala se do šedého koberce jejího pokoje. V jeho vláknech byly zamotané maličké kousky papíru a ztracené kancelářské sponky. Ale i tak na něm ráda seděla.

Adel přišla k Nell a něco jí hodila do klínu. Sebrala to a s povzdechem zjistila, že jde o sestřiny sešity. „Jestli nic, tak máš asi hodně času napsat mi slohovku," uchechtla se a už se měla na odchodu. Nell se bezmocně na sešity podívala.

„Ale..." nadechla se, ale hned pusu zase zavřela. Adel se otočila a znuděně si Nell změřila. „Co zas?" Nell chvilku mlčela, protože uvažovala, jestli toho nebude litovat. „Ještě jsem nedokončila tu svoji. Abych stihla obě, musela bych je dělat do jedenácti," odpověděla tiše a dodala: „A vstávám v pět ráno, abych nakoupila čerstvou svačinu a vyvenčila Gerryho."

Gerry byl Adeliin pes, dvouroční yorkshire. Nell ho neměla ráda, hlavně když na ni pokaždé štěkal u oběda, dokud Adel přesvědčila svoji mámu, Nellinu pěstounku, aby tomu smetáku dala půlku svého jídla. Vždy když ho venčila, měla dokousané kotníky, někdy až do krve.

„No, tak to si asi budeš muset pohnout," odpověděla Adel a za chůze řekla: „Tu moji slohovku udělej první. Nechci riskovat, že usneš a nestihneš ji."

Nell se podívala na hodiny. Už bylo devět večer a ona byla oblečená do lehkého šedého tílka a krátkých bílých šortek. I teď v takovou hodinu bylo venku jen něco málo pod dvacet stupňů a teprve zapadalo slunko. Zadívala se z okna na špinavé střechy domů.

Sklo lehce odráželo její tvář i postavu. Popravdě byla úplně jiná, než její nevlastní sestra. Zatímco ona byla bledá a chybělo jí dost pigmentu, Nell byla celkem snědá. Nikdy se nespálila a stačila jen cesta do školy a zpět aby její pleť dostala zlatavou barvu.

Z dálky vypadaly její vlasy černě, ale na slunci šla vidět tmavohnědá a občas i trochu vínová barva. Ať si je upravila, jak chtěla, vždy se jí nakonec vepředu zkroutily do loken a vzadu narovnaly. Ty pokusy zkrotit svou hřívu už před rokem vzdala.

Vždy si myslela, že její oči tvaru mandle jsou čistě oříškové. Až když se poprvé takto podívala z okna, světlo odhalilo i zelenou a jantarovou.

Nikdy neměla žádnou opravdovou kamarádku, které by se mohla se vším svěřit a nemuset se bát následků. Nenarazila totiž na žádnou, která by nebyla natolik falešná, aby ji časem nevyužila a potom nepodrazila.

Nejhorší bylo, že Nell to vlastně trpěla. Její povaha jí nedovolovala si na někoho otevřít pusu. Ano, vnitřně toho člověka proklínala a užírala se tím, ale nahlas ani necekla. Možná to byl strach. Nell byla totiž tak trochu plachá, to musela uznat.

Jednou si její třídní učitelka řekla, že její pěstounce Rebecce doporučí poslat Nell k psychologovi. Myslela si, že její plachost a nespolečenskost je důsledkem nějakého traumatu z dětství. Z toho si pamatovala leda tak dětský domov, ve kterém byla od pěti let. Nell nevěděla, kdo jsou její rodiče, ale vzhledem k tomu, že ji opustili, ani o nich vědět nechtěla.