Vládkyně-III.Díl-Světlo a temnota✔️

23.Kapitola

Skillet - Say Goodbye [HQ]

O tři roky později

Ariel

Ten den, kdy zemřel Gabriel se vše změnilo. Nikdo nechce zažít to co nastalo potom co se Gabriel obětoval proto, aby Azrael přežil. Nikdo nemohl dělat nic než se s tím prostě smířit.

Eloa odešla a od té doby o ní nikdo nic neví, Rafael se vzdal nesmrtelnosti a žije s Linou někde daleko v horách. Přeju jim to, oni jsou ten pár kteří pro sebe byly prostě stvořeni a nic je nikdy nerozdělí. Ami se sice snaží, opravdu se snaží aby na ní nebylo znát jak moc jí Gabrielova smrt zasáhla, ale nikdo z nás není slepý, navíc, Azrael mi pak řekl že byla do Gabriela zamilovaná, a to vědomí je snad ještě horší. Azrael se uzavřel do sebe, dlouhé hodiny se jen dívá z okna, jako kdyby chtěl aby se Gabriel objevil na cestě a vše bylo jako dřív, byl to jeho bratr, a já chápu jak ho moc ho to muselo ranit.
Já se s Azmaelem snažíme jim všem dát do života trochu radosti. Nemůžu tvrdit, že mě Gabrielova a Michaelova smrt nezasáhla, ale oba to udělali pro nás a ani jeden by nechtěl aby tím náš život skončil.
,,Mamííííí, musíš takhle!" křičel na mě tím svým hláskem, protože se mě už od rána snaží naučit létat. On to umí, naučil ho to Azrael, přesně jako v tom okamžiku z budoucnosti co mi předtím ukázal Gabriel, ale já? No řekněme si to upřímně, moje nešikovnost je v tomhle směru snad nejvýraznější. Azmael tu se mnou venku trpělivě trénuje už více jak hodinu, a ještě pořád neztratil odhodlání mě to prostě naučit. To že je to anděl naděje, má své opodstatnění, ještě to se mnou nevzdal, a to je opravdu úctyhodný výkon.
,,Azmali! Nelétej tak vysoko!" zakřičela jsem na svého chlapečka, protože on se samozřejmě ničeho nebojí a já tu zatím předčasně šedivím.
,,Neboj se mamí, tak si pro mě doleť!" zasmál se a já párkrát máchla křídly. Nic, prostě to nejde, asi je hold budu mít jen na parádu.
,,Azmaeli! Pojď dolů!" zakřičela jsem znovu, protože ten paličák stoupal pořád výš a výš. Nikdy jsem o něj neměla strach, byl neuvěřitelně šikovný a samozřejmě byl celý tatínek.
,,Pojď ty nahoru!" vyzval mě a já se usmála.
,,Víš že mi tohle nikdy nepůjde!" odpověděla jsem a on si nesouhlasně odfrkl.
,,Tak jo." řekl nakonec a mě se ulevilo, jenže když byl jen deset metrů ode mě, prohnalo se kolem oslnivé bílé světlo a vzalo mého Azmaela sebou. Ztuhla jsem hrůzou a rozhlížela se kolem sebe.
,,Azmaeli!!" zakřičela jsem a uslyšela hlasy které se ozývaly z lesa. Nečekala jsem a rozběhla se tam. Přísahám, že jestli je to Ami, tak jí rozcupuju na malinkaté kousíčky.
,,Azmaeli!!"
,,Azmaeli, kde jsi?!"
,,Tady maminko!" ozvalo se nedaleko mě a já se rozběhla směrem odkud jsem ho slyšela. Hned co jsem ale doběhla na místo kde byl, podlomily se mi nohy. Tam v mechu, mezi spadaným jehličím a listy byl můj malý chlapec a s ním Michael. Od jeho sněhově bílých křídel se odráželo slunce a oba se na mě usmívali jako dva měsíčky na hnoji, já se musela opravdu štípnout jestli se mi to nezdá.
,,Tohle je sen? Přelud? Halucinace? Blbej vtip?!" vysoukala jsem ze sebe a Azmael se rozesmál. Seděli tam, dívali se na mě a já nemohla donutit své srdce k poslušnosti. Oči mi přeskakovaly z jednoho a druhého a do očí se mi zas a znovu vrátily slzy.
,,Ariel..." promluvil po dlouhém tichu Michael a zvedl se ze země, já taky a v ten okamžik jsem byla kompletně schovaná v jeho náruči. V jeho skutečné, silné náruči, byl to opravdu on. Nebyl to sen, nebyl to přelud, nezbláznila jsem se, on tu opravdu byl. Skutečný.
,,Promiň, že to tak dlouho trvalo Ariel." zamumlal mi do vlasů a já se rozbrečela.
,,Ty? Jak to? Viděla jsem to..." koktala jsem ze sebe mezi vzlyky a a on mě víc objal.
,,To by ti měl vysvětlit asi někdo jiný lásko." zašeptal mi do ucha, pak mě od sebe odtáhl a otočil zpět k malému. Jenže tam nebyl jen malý, ale po jeho boku stál Gabriel.
,,Můj bože! Gabrieli!" vykřikla jsem a rozběhla se k němu, okamžitě mě i on schoval do náruče a já brečela jako želva.
,,I já se ti omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale rada není stavěná k rychlým činům, všechno jim až příliš dlouho trvá."
,,Ale...já to nechápu...oba jste...oba jste byly..." soukala jsem ze sebe a ani nevím jak a byla jsem zpět u Michaela, který mě hladil po vlasech.
,,Ano Ariel byly, ale protože jsme se oba obětovali pro ty které milujeme, dostali jsme druhou šanci, tedy já jí dostal. Michael už jich na svém kontě pár má." usmál se Gabriel a já s ním. Byla to pravda.
,,Musíme za Azraelem...a, a Ami!" řekla jsem najednou a oba vzala za ruku, Gabriel si na záda vysadil Azmaela a já je vedla k domu.
,,Azraeli! Ami!" zakřičela jsem tak nahlas jak jsem jen dokázala a oni okamžitě vyběhli z domu, ovšem hned jak nás uviděli dokonale zkameněli.
,,Gabrieli!" probrala se jako první Ami a Gabriel mi hned podal malého, protože jen sekundy po tom mu Ami skočila kolem krku a políbila ho. Viděla jsem Michaelův výraz, ale pokroucením hlavy jsem mu dala vědět, aby to teď neřešil. Hned co se Ami oddělila od Gabriela se přesunula k Michaelovi na kterého se zamračila.
,,Ty jeden idiote!" zakřičela na něj a začala do něj mlátit pěstmi, což Michaela rozesmálo, ale během chvilky jí schoval do náruče a Ami se rozbrečela, ne smutkem, ale štěstím.
,,Gabrieli, ještě nikdy jsem tak moc nelitoval toho, že se tě nemůžu dotknout." ozvalo se mi za zády a já uviděla Azraela.
,,Vlastně, už to udělat můžeš, když..." nedokončil to, protože Azrael opravdu na nic nečekal a objal ho tak silně, že jsem myslela že ho rozmáčkne.

Všechno bylo najednou zase tak dokonalé, všechno bylo správné a všichni byly šťastní. Nikdy mě nepřestalo trápit to proč mě Lu odvedl právě v den mé svatby, měl k tomu hodně příležitostí a on si vybere právě tento den, ale správnou odpověď se už nedozvím. Občas mi chyběl, ale to co udělal Michaelovi, jsem mu prostě nemohla odpustit.