Válečnice (pozastaveno)

Kopiník, šermíř a zloděj

Clementia ležela na zemi, oblečená v prostém lněném oblečení. Její brnění bylo poskládané v úhledných hromádkách kousek před ní, spolu s mečem, ukrytým ve zdobené pochvě. Z letmého pohledu to vypadalo, jako že dívka jen spí; uhlově černé vlasy zakrývaly její bledý obličej, černé oči držela pevně semknuté. Ale kdybyste se podívali zblízka, viděli byste, že její zápěstí jsou pevně svázána k sobě koženým řemínkem a stejně tak i svalnatá lýtka. Ramena se jí rychle zvedala a klesala a jejím na čele se leskly krůpěje potu, jelikož ačkoliv dívka nevěděla o tom, že je bezmocná, její pánové to věděli a posílali jí tímto vzkaz, že nesmí ztrácet čas, musí se probudit a získat si důvěru Akademie. V opačném případě je možné, že se o ní Caeruleus dozví příliš brzy a bude na její zásah připraven.

„Je hezká," poznamenal jeden malý chlapec, soudě podle jeho starého, záplatovaného oblečení velký dobrodruh. Nebyl příliš svalnatý, tudíž pravděpodobně zloděj, a jeho střapaté vlasy budily dojem, že má bodliny.

„To jo, ale nesmíš se dívat na to, jak vypadá. Prý je to špeh," upozornil ho jiný, plavovlasý mládenec, s neskutečně zářivýma očima. V ruce držel dlouhé kopí a stál, jako by měl další v zadku, což naznačovalo, že je jedním ze Stevových strážců. Přesto byl i smrtelně nebezpečným bojovníkem, ostatně jako téměř všichni, co dokázali odolat Lucasovým, tedy Caeruleovým kouzlům. Jeho síla ale spočívala hlavně v jednotě; když byl se svými bratry a spolubojovníky, bok po boku, kopí napřažená směrem k nepříteli, ve stylu řeckých falang, nebyla možnost jak jim odolat. Jeho vypracovaný hrudník a záda dávaly znát, že je i lukostřelcem, ale uvnitř Akademie nosili střelné zbraně pouze zloději; on, stejně jako ostatní strážci, měl svůj luk ve zbrojnici.

„A říká to kdo? Hele, podle mě je to celý ňáký divný. Viděls toho červenovokýho? Říkaj mu Kazuki. Ten není od nás, to všichni vidíme na první pohled. Ani nevypadá jako člověk," odfrkl si menší chlapec.

„Ani Victoria nevypadá jako člověk. Ale s tou problém nemáš, co?" vložil se do toho třetí člověk, co měl za úkol hlídat neznámou černovlásku. Tento měl u levého boku meč, v prosté kožené pochvě. Jeho hruď chránil kožený kabátec, pobitý pláty kovu. Na tváři mu hrál samolibý úšklebek, který se odrážel i v jeho očích, zelených a temných, jako les o půlnoci.

„Nevypadá," uznal chlapec. „Ale jí věřím."

„Nikdy jsme tohle neměli dělat. Bylo by nejlepší prostě odejít." Když ta věta konečně padla, všichni tři se zachmuřili. Ač byli každý z naprosto jiného těsta, byli bratry, spojenými pokrevním poutem. Šermíř byl nejstarší, kopiník druhý, a malý zlodějíček nejmladší. Kdykoliv to šlo, bojovali společně; zloděj ze zálohy, kopiník kryl záda šermíři, který se vrhal na nepřítele čelem.

„Takhle nemluv. Patříme sem, k boku našich přátel, naší rodiny. Nebýt jejich pohostinnosti, byli bychom všichni mrtví. Velitel říkal..."

„Velitel? Velitel zmizel při prvním náznaku nebezpečí. Nebuď hlupák; Akademie je odsouzena ke zkáze."

Zlodějíček otevřel pusu, aby něco řekl, ale již se k tomu nedostal. Dívka se neklidně zavrtěla, pohodila hlavou a z jejích úst vyšel tichý sten. Jak se pohnula, tunika se na její hrudi svezla a odhalila notnou část jejího poprsí. Tři chlapci na to zírali jako uhranutí. Kopiníkovi zrudly tváře.

„Když už jsme tady... mohli bychom si trochu užít," prohodil šermíř, udělal krok směrem k černovlásce a dotkl se jejího pasu.

„Jen na to pomysli, chlapečku, a zabiju tě." Tichý sykot, který vyšel z dívčiných rtů, chlapce nejprve zmátl; nevěděli, kdo promluvil. Až poté si všimli jejích očí, doširoka otevřených a prostoupených jakousi mocnou silou. Téměř z nich sršely blesky a byly tak tmavé, až vypadaly fialově.

„Nedotýkej se mě," pokračovala, když se šermíř nehýbal. „Sundej ze mě tu špinavou pracku a okamžitě ustup dva kroky dozadu."

Zelenooký muž se jen posměšně uchechtl. „A co mi uděláš? Ležíš na zemi a svázaná, beze zbraně."

Dívka zvedla jedno obočí a překulila se na kolena. Opatrně se podepřela svázanýma rukama a tiše si pro sebe cosi zamumlala, když se pokusila, postavit se. Z jejího hrdla se vydralo tiché zavrčení, když ji muž plácl přes zadek.

„A dost," zavrčela a vykopla nohama. Ač na sobě neměla své brnění, její úder byl tvrdý a přesný; narazil na nejcitlivější místo na mužském těle a vyvolal v muži záchvat bolesti. Šermíř dopadl na zem, zaúpěl a držel se za rozkrok.

„Běž za kapitány, bráško," zamumlal kopiník a připravil si kopí. „Řekni jim, že se probrala."

Malý zloděj rychle kývl, pohlédl na dívku a odpelášil pryč.

„Omlouvám se za něj," usmál se omluvně, ale v jeho očích se stále blýskala opatrnost. „Jorah byl vždy pěkný ptáček. Já jsem Jacob, mimochodem."

„Clementia," odpověděla úsečně dívka a cukla rukama, odřenýma až téměř do krve od pout. „Proč mě tu držíte?"

„Je to rozkaz."

„Od koho?"

Její slova ho zmátly.

„Od mého bratra a zároveň i kapitána. Věříme si, pomáháme si. Někteří z nás jsou vzpurní." Podíval se na šermíře, který stále úpěl bolestí. „Ale ne všichni. Věř mi, je proti mé přirozenosti, držet dívku svázanou na zemi, ale stejně tak nechápu, jak může někdo tak drobný jako ty, nosit tuto zbroj."

Zvedl do vzduchu meč a povytáhl ho z pochvy. „Nejsem zdatný šermíř, ale poznám dobrou zbraň. Tvůj meč je z nejlehčího a zároveň nejostřejšího materiálu, který jsem kdy viděl." Lehce se dotkl palcem ostří a na zem dopadla kapka krve. „Kolem nás, obyčejných lidí, se objevilo příliš tajemství a příliš magie. Nevypadáš jako někdo, kdo nám chce uškodit, ale jestli taková jsi, tak tě zabijeme, i kdyby nás to mělo stát duši."

Clementia chvíli poslouchala jeho plamenný projev a potom přikývla. Chápala naléhavost jeho situace a mrzelo ji, že se jí bojí. Přesto však byla stále příliš hrdá, než aby se podvolila.

Jacob se maličko pousmál a vrátil meč zpět do pochvy.

„Má tvůj meč nějaké jméno? Nebo jsi s ním zatím nevykonala žádné skutky?"

Černovláska už měla na jazyku, že se jmenuje Křivopřísežník, ale potom jí cosi napovědělo, že to není správně. Tento meč už není křivopřísežníkem. Jeho poslání se změnilo a s tím i jeho jméno.

„Jistěže má jméno," řekla opatrně, převalujíc to nové slovo na jazyku. „Dernière."