Válečnice (pozastaveno)

Rudý meč

„Jacobe?" K trojici bojovníků přišli další čtyři, všichni zvědaví, všichni se zbraněmi připravenými.

Černovlasá Victoria měla na tváři studenou masku, ale její zelené oči se blýskaly jako smaragdy, plné ohně a života. V ruce držela maličký vrhací nožík se zahnutou čepelí, která odrážela světlo, když nůž otočila v prstech. Na zádech jí visela černá pláštěnka, celá ošoupaná, ale očividně pevná a kožená. Vysoké boty měla celé od bahna a hruď se jí prudce dmula; nejspíš běhala. Clementia si povšimla, že i přes své divoké a skoro až zvířecí rysy je Victoria pozoruhodně hezká. Porcelánově bílá tvář bez jediného kazu, dlouhé řasy a vysoko posazené lícní kosti na ní tvořily rozporuplný obraz . Na jednu stranu mladá dívka, na druhou žena, Zlodějka, kterou i byla. Její pas byl pozoruhodně útlý, ale tvary měla pěkné. Kdyby se narodila v bohaté rodině, muži by se předháněli, aby ji dostali, a kdyby se stala Požehnanou, byla by dobrou bojovnicí.

Zbylí tři lidé se od sebe lišili, jako se liší živly jeden od druhého. Zatímco Victorii by Clementia přirovnala k vodě, divoké a svéhlavé, nezkrotné, bledý Steven by byl větrem, který může přinést bouři, ale i polaskat na tváři. Bílé kopí svíral v rukou s dlouhými prsty, hrot zvednutý nahoru, aby dívku neděsil.

Třetí z nich, Kazuki, by byl ukázkovou zemí; mocný, ale schopný ovládat se. Mohl by přinést dobrou úrodu, ale stejně tak vyvolat zemětřesení a zabíjet. Nu a poslední, nejspíše Anthony, zuřivý jako oheň, s mečem po boku.

„Ano, pane?" Jacob urychleně vyskočil na nohy a odhodil Clementiin meč stranou. Pochva se zablýskla a po dopadu na zem všichni zaslechli vysoký, táhlý zvuk, jako nářek umírajícího dítěte. Taková byla moc mečů, které vám darují Strážci; nesmiřitelná, neovladatelná. S mečem Požehnaného mohl bojovat jen Požehnaný.

„Odstup od ní," přikázal mu Steven a se zájmem se rozhlédl. Uválená tráva, odhozený meč... to všechno bylo zajímavé. Ale Steven byl příliš taktní, než aby se vyptával. „Musíme si s ní promluvit."

„Dobrá pane. Jestli se smím zeptat, máme začít chystat jídlo? Všem by nám prospělo, mít něco teplého v žaludku."

Steve chvíli uvažoval a poté přikývl. „Dejte si ale záležet na tom, aby se příliš neplýtvalo potravinami. Upečte nějaký chléb a vezměte čistou vodu. A ať nám jídlo nevychladne, až přijdeme!"

Jacob srazil paty k sobě a zasalutoval Stevenovi kopím. Ten mu pozdrav opětoval a s úsměvem se díval, jak, spolu se svým bratrem, odchází.

„Dobrá," zamumlala Victoria a klekla si před Clementiu. Obě dívky se na sebe dívaly. Jejich pohledy, zelené a černé, se zaklesly do sebe a sváděly souboj, souboj o vůdcovství této smečky.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se zelenooká.

„Clementia," zněla odpověď.

„A říkáš, že jsi sem přišla, pomoci nám."

„Ano."

„Proč?"

Clementia stiskla rty a urychleně přemýšlela. Pravda samozřejmě nepřicházela v úvahu, kdo by jí také věřil? Ale něco říct musí, a to hned, jinak totiž selže, což nehodlala připustit. Ale jak, jak?

„To nás nemusí zajímat, Victorio." Kazuki postoupil kupředu a klekl si vedle Zlodějky. „Jestli sem přišla, aby nám pomohla, tak je velmi statečná. Kdybychom byli jen o trochu víc zoufalí, možná bychom ji ze strachu zabili. Ale ona je tady a je ozbrojená."

„Tam, odkud pocházím, mi říkali Válečnice. Vždy jsem byla dobrým bojovníkem a můj učitel byl jeden z nejlepších. Naučil mě vše, co umím. Klidně mě vyzkoušejte," řekla Clementia a maličko se ušklíbla. Zvedla svázaná zápěstí do vzduchu a ukázala jim krev, která jí odkapávala z prstů. „Tohle naprosto nebylo nutné. Kdybych vám skutečně chtěla ublížit, proč bych se vám ukazovala? Proč bych vás rovnou nezabila, dokud jste o mně nevěděli? A který hlupák by se k někomu plížil, v lese, oděný v plné zbroji?"

Čtyři spolubojovníci se na sebe podívali a sotva postřehnutelně kývli. Victoria se postavila a oprášila si kolena.

„Do toho," štěkla. Clementia nechápavě svraštila obočí, když v ten okamžik ji překvapila silná rána do břicha. Kazuki se šíleně zasmál, vyskočil a zatleskal.

„Do toho!" zavyl a rozběhl se k ní. Dívka se neúspěšně pokusila postavit, ale bylo to k ničemu. Svázané nohy jí bránily v pohybu, a tak se jen nemotorně svalila na zem, snažíce se uhnout dalšímu Kazukiho úderu. To už jí vyšlo; Kazuki ji jen přeskočil, ani se jí nedotkl.

Victoria k ní hodila nůž, který se ve vzduchu několikrát otočil, než dopadl na zem. Čepel zajela do měkké hlíny, jako by to bylo máslo.

„Dokaž, že jsi skutečně Válečnice, Clementio, nebo zemři," přikázala Victoria a zkoumavě si podepřela bradu rukou. Druhá černovláska vztekle zavrčela. Bylo jí jasné, kdo tohle vymyslel. Kazuki věděl, kým je, a chtěl se ujistit, že bude bojovat na jejich straně. Až příliš mnoho Požehnaných se stalo služebníky šílených draků. A tenhle soví muž měl nejspíš zkušenosti s nějakým Požehnaným. Nesmí ho zabít, to by jí přestali věřit. Musí se jen dostat ze svých pout a pokud možno ho zneškodnit.

„Znal jsi ji, Sovo?" sykla a odkulila se z jeho dosahu. Celou vahou dopadla na jílec nože, který se jí zabodl do břicha. Rychle šmátrala rukama, až dokud nůž pevně neuchopila.

Kazuki se k ní vrhl. Cosi ječel, až mu od rtů odkapávaly sliny, ale Clementia to ignorovala. Zapřela se lokty do země a vykopla tak, až muž odletěl dozadu.

Steven nervózně cukl kopím, ale Victoria mu položila ruku na rámě, a tak ho zastavila.

„Nech je. Zvládne to." Stevenovi nebylo jasné, jestli mluví o Kazukim, nebo Clementii. V očích se jí blýskalo zvláštní světlo, světlo naděje. Clementia jí přinesla naději, spolu s příslibem další bojovnice. Na světě už není jedinou ženou, která bojuje po boku mužů.

Clementia si mezitím rychle přeřízla pouta a vrhla se ke svému meči. Byla rychlá, ale ne dost. Kazuki jí zbraň vytrhl z rukou, a usmál se.

„Co uděláš teď, Požehnaná?" zeptal se tiše a vytáhl zbraň z pochvy. Čepel meče se smrtelně zaleskla, když ji vytáhl. Jeho rudé oči žhnuly plamenem.

V ten okamžik Clementia pochopila, kým je muž před ní. On byl poslední obětí modrého draka. A poslední, kdo chránil svět lidí před modrým drakem, byl mladý bojovník, jménem Omnius. Tehdy sice bojoval ze všech sil, ale nedokázal zachránit všechny. Zachránil svět, to ano, ale za strašlivou cenu. Tou cenou nejspíš byl tento rudooký muž, který před ní stál.

„Požádám tě o odpuštění," odpověděla prostě a sepjala ruce. Černé vlasy se jí svezly po tváři, když před ním poklekla.

Kazuki na ni chvíli beze slova zíral, než zvedl zbraň, jako by jí chtěl utnout hlavu. Chvíli ji tak držel, aby ji všichni viděli... a potom zahájil pomalý sestup dolů.

„Ne!" zaječela Victoria. K jejímu vysokému hlasu se přidaly hlubší tóny Stevena i Anthonyho, když meč dopadl na zem. Čepel se leskla rudou krví.