BOŽENA NĚMCOVÁ- BABIČKA

KAPITOLA IX

V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adélka s chlapci a odříkávají si přání.

Je předvečer svatojánský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval pan Prošek své nejmilejší přátele na hostinu, to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. Vilém chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adélka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hrad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!" naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!" - Pletačky se zamknou, paní uklízí, co ještě tajemstvím zůstat má, a babička přikazuje dětem: „Ne potom abyste tatínkovi všecko vybreptaly!" - Otec přichází na dvorek, děti jdou mu vstříc, ale když jim dává otec dobrý večír a po matce se táže, zůstanou zaraženě stát, nevědí, co mají říci, aby nevyzradily tajemství. Adélka ale, tatínkův mazánek, jde přece k němu, a když ji béře na rámě, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek. - „No počičkej," přetrhnou jí chlapci slovo; „ty dostaneš, povědít to," - a běží žalovat mamince. Adélka zčervená, zaražena sedí na otcovu loktu, až konečně se pustí do pláče. „No neplač," chlácholí ji otec; „vždyť já to vím, že je můj svátek a že peče matka koláče." - Adélka si utře rukávkem slze, dívá se ale se strachem na matku, kterou chlapci vedou. Než ono se to všecko vyrovná a chlapci dovědí se, že Adélka ničeho nevyzradila. To tajemství ale všecky tři tak tlačí, že otec slyše nesmí slyšet a vidě nesmí vidět. Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a štochat je, aby se dokonce neprozradili, a Bětka se jim potom posmívá, že jsou „slepičí trepky".

Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla; služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech, a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat.

Sultán a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají; v tu dobu ona nebývá venku, ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte," povídá jim, jdouc na stráň. Psi v parách za ní Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. "0 něčem se jim zdá," povídala si a šla dál. - Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojánských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? - Pod strání nad loukou vznáší se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných, stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jejich divý tanec při svitu měsíce? - Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že mátoho hocha ráda," povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy - byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí - ,ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu - toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, že věneček daleko přes jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. - V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolne ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?" - Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.