BOŽENA NĚMCOVÁ- BABIČKA

KAPITOLA VI

„Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, bratr a sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovně. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si byl lepší ženy přát. Takové děvče, a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstane pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. Také o Viktorce šla pověst po celém okolí a námluvníci podávali si dvéře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný, a dcera by byla přišla, jak se říká, do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět; jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval, a to jen při muzice.

Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabylo odbývá, spustil na ni zhurta, aby se pro jednoho rozhodla, sice že jí sám ženicha vybere a přinutí, aby si ho vzala. Děvče ale pustilo se do pláče, prosila, aby ji z domu nevyháněli, že nemá zmeškáno, že jí teprv dvacet let, že neužila světa a bůh že ví, komu se dostane a jak povede. Tatík měl děvče velmi rád, a když slyšel takovou lamentaci, bylo mu jí líto, a vida její krásnou tvářičku, myslil si: "Na tebe je dost času, ty ženichů ještě dost najdeš." Lidé si to ale všecko jinak vykládali; povídali si, že je Viktorka hrdá, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře, prorokovali, že pýcha předchází pád, kdo dlouho vybírá, že přebere, a podobné pranostiky.

Toho času leželi ve vsi myslivci; jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Šla-li do kostela, šel za ní, v kostele stál zajisté nedaleko ní, a místo co měl koukat na oltář, koukal na ni. Šla-li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla kam šla, všude ji následoval jako stín. Lidé si povídali o něm, že nemá dobrý rozum, a Viktorka když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: ,Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.'

Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty na nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali řkouce: ,Můj bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.' Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlédl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě ve vesnici i zastonalo, už říkaly, že je uřknul černý myslivec. Konečně uvykli lidé na tu pošmournou tvář a mezi děvčaty ozývaly se i hlasy, že by nebyla ošklivá, kdyby přívětivější byla. Všeobecné jejich mínění ale bylo to: ,Co s takovým podivínem. Bůhví kdo a odkud je; snad ani to není člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: pánbůh s námi a zlý pryč! Vždyť netančí, nemluví, nezpívá; nechme ho!' I nechaly ho. Ale což to bylo všecko plátno! Jim bylo lehko říci: nechme ho, když za nimi nechodil; ale Viktorka s ním měla peklo.

Už ji mrzelo vycházet, kam právě nemusela, jen aby na chvíli těch očí se zprostila, které ji všady pronásledovaly. Už ji přestala muzika těšit, protože vždy z některého kouta v sednici pošmurný obličej na ni se díval; už nechodila tak ráda na přástvy, neboť věděla jistě, jestli nesedí ve světnici, že stojí venku u okna černý myslivec, a děvčeti vázl hlas v hrdle a nit se ji trhala. Trápilo ji to. Každý pozoroval změnu na ní, ale nikdo si nepomyslil, že by myslivec snad tím vinen byl; považovaliť ho za blázna a myslilo se, že ho nechává Viktorka za sebou chodit, protože si právě jiné pomoci neví. Jednou ale povídala Viktorka kamarádkám: ,To mi věřte, děvčata, kdyby teď právě ženich pro mne přišel, ať by si byl chudý nebo bohatý, pěkný nebo ošklivý, hned bych si ho vzala, jen kdyby byl přespolní.'

,Co ti to vlezlo do hlavy? Máš snad doma zlou vůli, že ses tak zbrkla a že by se ti už ani u nás nelíbilo?'ozvaly se děvčata.

,Nemyslete si to o mně. Ale já tu nemohu vydržet, dokud tu bude ten černý voják. Vy si to nemůžete ani pomyslit, jak mne ten člověk dotěravý trápí a zlobí. Už se ani s pokojem vyspat ani pomodlit nemohu, všude mne ty oči pronásledujou,' žalovala s pláčem Viktorka děvčatům.