BOŽENA NĚMCOVÁ- BABIČKA

KAPITOLA XV

Druhý den, když šla babička dětem jak obyčejně naproti, bylo její první slovo: „Hádejte, děti, kdo u nás je?" Děti se trochu zarazily, nenapadlo jim hned, až Barunka zvolala: „Pan Beyer, vidte, babičko?" - „Uhodlas, a přivedl s sebou svého synka." - "I jé, to jsem rád, poběhněme k němu!" vykřikl Jan a již také utíkal a Vilím za ním, že jim kabely jen tak od boku odskakovaly. Babička volala, aby šli jako lidé a neletěli jako zvěř, ale kdežpak hoši byli. Skoro bez dechu vrazili do sednice; matka chtěla je kárat, ale pan Beyer natáhl po nich své dlouhé ruce, vyzdvihl jednoho po druhém a objav je, líce jim políbil. „A co jste celý rok dělali, jak jste se měli?" ptal se hlubokým hlasem, který se v malé prostoře silně odrážel. Chlapci hned neodpovídali, zraky jejich utkvěly na chlapci, as v Barunčině stáří, který stál vedle pana Beyera. Byl to hezký hoch, zcela otci podoben, ovšem že údy jeho neměly té hranatosti co otcovy, tváře že měl kvetoucí a z očí že zářila jen dětinská radost. „Aha, vy koukáte na mého hocha, no tedy se na něj podívejte a podejte si ruce, abyste byli dobří kamarádi. To je ten můj Orel." Tak mluvě strčil synka kupředu, který bez ostýchání chlapcům ruce podával. Vtom přišla Barunka s babičkou i s Adélkou. „No, a tu vidíš Barunku, o níž jsem vám doma povídával, že mi vždy nejprvnější přijde dát dobré jitro, když tu nocuju. Letos ale, jak vidím, je to jinaké, chodíte již do školy, a tu musí Jeník zároveň vstávat s Barunkou. A jak se vám líbí ve škole, nechtěl bys, Jene, raději po lese?". Vidíš, můj Orlík musí se mnou na číhání, na hory, on bude umět pomalu tak střílet jako já," vyptával se a spolu vypravoval myslivec, jsa obklopen dětmi. - "Ó, ani jim to nepovídejte," pravila babička; „Jeník se hnedle poplaší a bude chtít Orlovu ručnici vidět." - „Nu což, ať se na ni podívá; jdi, Orlíku, přines mu ji, vždyť není nabitá." - „Není, tatínku; poslední ranou střelil jsem, jak víš, po káněti," řekl chlapec. - „A zastřelil jsi je; tím se můžeš pochlubit. Jdi je chlapcům ukázat." Chlapci vyběhli radostně s Orlem ven; babičce to ale nedalo, ačkoliv ji pan Beyer ujišťoval, že Orlík pozor dá, přece šla za nimi. „Ale ty se jmenuješ jako pták?" ptala se Adélka Orla, když byli venku a Jeník i Vilím zastřelené káně prohlíželi. - „Já se jmenuju vlastně Aurel," usmál se synek na Adélku, „ale tatínkovi se lépe líbí říkat mi Orel a mně se to též líbí; orel je pěkný pták. Náš tatínek zastřelil jednou orla." - „To si myslím, povídal Jan; „já ti ukážu orla a mnoho zvířat, mám je namalované v knize, co jsem dostal vázaného; pojď se mnou." To řka, táhl Orla do sednice, kde mu hned knihu ukazoval. Orlovi se zvířata velmi dobře líbila a pan Beyer též s velkou libostí list od listu prohlížel. „To jsi vloni neměl?" ptal se Jana. - „To jsem dostal vázaného od komtesy, a ještě jsem dostal pár holubů od Kristly a králíčky od myslivců, a od babičky dvacetník a od rodičů na šaty!" chlubil se Jan. - „Ty jsi šťastný hoch," začal pan Beyer, dívaje se do knihy, a vida právě lišku, usmál se: „Jako živá; počkej, kůže, tobě musím posvítit!" Vilím mysle, že to platí vymalované, divně se na něho podíval, až pan Beyer s usmáním řekl: „Neboj se, této lišce nic neudělám, ale jedné v horách, která jí je podobná, tu musíme skřípnout, dělá nám mnoho škody." - „Snad ji Petr chytne, já s ním byl pasti klást, než jsme odešli," mínil Orel. - "I hochu, liška je desetkrát chytřejší než Petr, ta má spády, že by si to člověk ani nepomyslil, a dokonce byla-li už jednou v pasti, jako ta, co na ni číhám. Mrcha, nalékli jsme na ni pečeni, mínili jsme, že ji musíme dostat; měla hlad, i co neudělala, kůže, ukousla si přeraženou nohu a utekla. Teď ji sotva dostanem, škodou člověk zmoudří a liška má věru tolik rozumu jako člověk," vypravoval myslivec, ustavičně listy obraceje. „Vždyť se nadarmo neříká chytrý jako liška," pravila babička. - „Tu je orel, tu!" volali dívajíce se na krásného ptáka s roztaženýma křídlama, jak se vrhá na lup. „Právě takového jsem zastřelil; byl to krásný pták, skoro mi ho bylo líto, ale co dělat, taková příležitost se hned nenaskytne člověku. Trefil jsem ho dobře; a to je hlavní věc, jen ne zvíře mořit." - „To já také říkám," ozvala se zase babička. - „Ale že vám není líto té zvěři, pane Beyer, já bych nemohla žádné zvíře zastřelit," povídala Barunka. „Ale zaříznout můžete," usmál se pan myslivec, „a co lepší, když zvíře netušíc nebezpečenství jednou ranou padne, anebo když je dříve chytáním uplašíte, přípravami ustrašíte a pak teprv podřezáte, mnohdy ještě tak nešikovně, že vám polozabité uletí." - „My nezařezujem drůbež," upírala Barunka, „to Vorša, ta je nelituje, a pak je hned po nich." Chvíli ještě bavily se děti se zvířaty, pak je volala matka k večeři. - Jindy vyptávaly se děti pana Beyera na hory, chtěly vědět, zdali nezabloudil do Rybrcoulovy zahrádky a všelicos jiného, tenkráte ptaly se ustavičně jen Orla, poslouchajíce s velikým podivením, když jim mladý chlapec povídal o nebezpečenstvích, co s otcem již přestál, o zvířatech, které zastřelil, když jim popisoval ohromné balvany sněhové, které v horách leží, jak zasypou celé vesnice, takže jako pohřbeny pod nimi jsou, a lidé chtějí-li na povrch, obyčejně komínem ven vylízají a každý od svého stavení cestu klestit si musí. To vše ale Jana neodstrašilo, on si přece jen přál být již v tom stáří, kde by mohl k panu Beyerovi jít. „Až ty budeš u nás, pak mne dá tatínek na výměnu k rýznburskemu myslivci, abych i lehčího myslivectví okusil." - „To je škoda, že nebudeš doma," mrzel se Jan. - „Nebude se ti stýskat, máme ještě dva mládence, bratr Čeněk je tak velký jako ty a sestra Mařenka bude tě mít ráda," pravil Orel. Co zatím děti sedíce na dvorku poslouchaly Orlova vypravování a skrze krystaly, které jim byl přinesl, do světla nahlížely, poslouchal pan Beyer babičku, vypravující o povodni a o všelikých novinkách, které se byly za celý rok přihodily. „A rodina mého pana bratra na Rýznburku, zdráva?" ptal se myslivec. - "I zdráva," povídala paní Prošková. „Anuška hodně roste; chlapci chodí na Červenou Hůru do školy, mají tam blíž nežli do města; divno je mi, že tu ještě pan myslivec není; řekl, že se staví vás přivítat, až půjde na čekanou. Byl tu ráno a přinesl mi zprávu ze zámku, že došel z Vídně list. Šla jsem hned do zámku a dověděla se, že je komtese lépe, že snad kněžna na obžinky přijede, as čtrnácte dní zde se zdrží a pak do Florencie odjede. Mám tedy naději, že nám tatínek přes zimu zde zůstane; nevezme prý kněžna komonstvo s sebou. Za kolik let jednou budem zase delší čas pohromadě." Dávno byla již paní Prošková tolik nemluvila, dávno tak spokojena nebyla jako ten den, co dostala potěšitelnou novinu, že manžel přijede.