Psycho Sitter || HS [CZ Translate]

31.

Cassandra's POV

Uplynulo už dvacet minut od doby, kde nás Harry zavěsil. Pořád nemůžu uvěřit, že to udělal. Vím, že jsem řekla, že bych raději umřela, ale nemyslela jsem to tak.

Z rohu místnosti jsem uslyšela zvuk pláče. Podívala jsem se na holčičku, která se dívala na dveře se slzami stékajícími po tváři.

„Zlatíčko, co se děje?" zeptala jsem se jí. Neznala jsem její jméno, nevěděla jsem, jak jí mám říkat.

Vůbec se nepohnula ani trochu, tak jsem to zkusila znovu.

„Co je děje? Řekni něco, prosím." Znovu jsem se zeptala, ale i v tomto případě se ani nemohla.

Zdálo se jakoby byla v šoku nebo něco takového. Rozhodla jsem se jí dát nějaký čas, protože jsem stejně nic jiného udělat nemohla, vzhledem k tomu, že jsem zavěšená na zdi pouty. Svou pozornost jsem přemístila na Zayna, jehož hlava visela v bezvědomí mezi jeho rukami, které byly také v poutech. Mohla jsem jen doufat, že je stále naživu. Jinak bych totiž nevěděla, co mám dělat.

Vím, že toho o něm moc nevím, ale on byl jediný, kdo se ke mně choval pěkně a navíc jsem si jistá, že je to jediný rozumný chlap tady.

„Zayne?" Zeptala jsem se doufajíc, že se zázrakem probudí.

Chvíli jsem počkala a následně jsem to zkusila znovu. „Slyšíš mě? Zayne?" Pořád nic.

Vykopla jsem nohu jeho směrem, přičemž jsem ho zlehka bouchla do boku v naději, že se probudí. Trochu se pohnul, ale neprobudil se. 

„Co teď?" řekla jsem si pro sebe nahlas a snažila jsem se vymyslet, jak bych se mohla dostat z těch pout.

Zůstala jsem ticho a přemýšlela jsem.

„Proč to udělal?" Zeptala se ta malá holčička stojící na druhé straně místnosti, odtrhujíc svoji pozornost od ocelových dveří.

„Jak to myslíš?" Nechápala jsem, co ta strašlivá holčička řekla.

„Proč Harry udeřil toho chlapce?" odpověděla mi a ukázala na Zaynovo visící tělo. „A proč vác potom spoutal?" Dodala a otočila se čelem ke mně.

Upřímně, nevěděla jsem, co jí mám říct. Mám na mysli, co mám říct sedmileté holčičce. Mám jí říct, že Harry chtěl, abych měla sex s cizincem a já jsem mu řekla, že bych raději umřela, proto mě připoutal a nechal mě tu hnít? Jsem si jistá, že by to na ni bylo trochu moc. Zatlačila jsem ty hrozné myšlenky a jednoduše jí odpověděla:

„Nemám nejmenší tušení, proč to udělal."

„Je ještě naživu?" Zeptala se a podívala se na Zayna. 

Podívala jsem se na něj a modlila se k Bohu, aby byl. Když jsem se na něho pořádně podívala, zjistila jsem, že jeho hrudník se postupně zvedá a zase klesá. Vydechla jsem úlevou.

„Ano. Ano je," řekla jsem a otočila jsem se k ní. 

Na chvíli bylo ticho a potom mě něco napadlo.

„Nemáš náhodou klíček od těch pout?" Zeptala jsem se. Znala jsem odpověď, ale aspoň jsem to zkusila. No ne? Začala přemýšlet. Zajímalo by mě nad čím tak mohla přemýšlet.

„Ne, nemám," odpověděla a moje naděje pohasla. 

Fakt potřebuju najít způsob, jak se dostat z téhle pekelné díry.

Rozhlédla jsem se po místnosti, hledala jsem něco, co by mi ta holčička mohla podat, něco co by mě zbavilo těch pout.

Jediné co jsem ale viděla, bylo křeslo, postel a dvě barbie panenky. Doufala jsem, že možná uvidím vidličku, se kterou bych se zkusila povrtat v zámku, i když jsem věděla, že by to asi nevyšlo.

Najednou mě něco napadlo.

„Hej, holčičko," zavolala jsem.

„Ano?" odpověděla.

„Nemáš náhodou sponku?" Chvíli přemýšlela a potom si začala sahat do vlasů, dokud jednu nevytáhla.

„Tady," řekla, přešla ke mně a už mi podávala sponku. Nemyslím, že jí došlo, že si ji nemám, jak vzít. 

„Ne. Ne, zlato. Potřebuji, aby si pro mě něco udělala, dobře?" Zeptala jsem se.

Podívala se na mě a jednu ruku si dala v bok. „A co by to tak mělo být?" zvědavě naklonila hlavu na stranu.

„Potřebuji, aby si tu sponku dalo do tamtoho zámku," a hlavou jsem kývla směrem k ocelových dveřím na druhé straně. „Myslíš, že bys to mohla udělat?"

„Můžu to zkusit." odpověděla a přešla na druhou stranu ke dveřím.

Sponku strčila do zámku a začala s ní točit a různě kroutit. Po chvilce vydechla malý obláček vzduchu a s dupotem přešla ke mně, byla naštvaná. 

„Nejde to," řekla a ruce si položila na boky. „A co přesně si chtěla, abych udělala?" Zeptala se a pokrčila obočí.

„No, chtěla jsem, aby si odemkla zámek a otevřela dveře," odpověděla jsem.

Podívala se na mě, jako bych byla hloupá. Co jsem řekla? Mám něco na tváři? 

„Mám klíč," zazubila se a strčila ruce do kapes na jejích bílých šatech.

O pár vteřin později vytáhla stříbrný klíč. 

„Jak to?" Zeptala jsem se šokovaně, ale zároveň jsem byla radostí bez sebe, že ho má.

„Jednou jsem přišel jeden chlap, aby mi dal Miu a Annie," řekla a ukázala na svoje panenky, které ležely na posteli. „A nechal tu tenhle klíč." Když zdvihla klíč tak, abych ho mohla vidět napadlo mě, proč nezkusila někdy utéct.

„Proč si neutekla? Máš přece klíč," zeptala jsem se.

Opět uvažovala nad mojí otázkou.

„Nikdy jsem neměla důvod," jednoduše odpověděla.

„Aha," to bylo vše, co jsem byla schopná říct.

„Takže myslíš, že by si mohla Harrymu ukrást klíč od našich pout?" Zajímalo mě a modlila jsem se, aby měla dost odvahy to udělat.

„No nevím," zhoupla se sem a tam. 

„Dokážeš to. Vím, že jo!" Povzbudila jsem ji.

„Myslím, že bych to mohla zkusit." usmála se, byl to upřímný úsměv, i když vypadal strašidelně. S tím přeběhla na druhou stranu a odemkla a otevřela dveře. Doufám, že bude v pořádku. Snad se jí Harry nebude snažit ublížit...

To by neudělal ne? Zeptala jsem se sama sebe.

Mohla jsem se jen modlit, aby jí Bůh ochránil před Harrym a taky aby zůstal s Benem...

Ben.

Je ještě vůbec naživu? Slza mi stekla po tváři, nevěděla jsem, jestli můj bratr vůbec ještě žije. Když jsem skončila svoji modlitbu, snažila jsem se uklidnit. Skoro jsem usnula, když jsem najednou uslyšela chraplavý zlomený hlas volat moje jméno. 

© by : _Discovered_