Who are you Ladybug?

1. Kapitola

Ahoj! Tohle je moje další fakfikce na Miraculous Ladybug and Chat Noir. Neplnánuji ji nějak dlouhou - bude mít kolem 9 částí. Doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit, jako ta předchozí...

Protáhla jsem se. Právě jsem s Chatem zachránila další osobu od akumy. Usmála jsem se na kocoura a nadechla se. Byla teplá letní noc, ale já byla moc unavená na to, abych ještě byla venku. A zítra nemůžu zase přijít pozdě.

"Dneska jsme byli dobří" zadívala jsem se na večerní Paříž a cítila kocourův pohled.
"Měla bych už jít. Měj se Chate!" Věnovala jsem mu vřelý úsměv a chystala se na svém yo-yu odhoupnout domů.

"Počkej!" Zakřičel najednou Chat. V jeho očích jsem viděla smutek a jiskřičky naděje k něčemu, co mi zůstávalo neznámé. Kývla jsem hlavou aby mluvil.

"My lady" řekl a já ho očima popohnala ke zrychlení jeho proslovu.
"Víš, já tě znám tak dlouho a-"

"Kocoure nemohl by si to urychlit? Za chvíli se transformuji" skočila jsem mu do řeči.

"A to je právě to, co myslím!"
Nechápavě jsem se na něho podívala.
"Známe se tak dlouho, ale navzájem nevíme kdo jsme. Já bych-já bych, tak strašně chtěl vědět, kdo je ta krásná dívka ukrytá za maskou"
Nemohla jsem uvěřit, že to řešíme znovu. Snad milionkrát jsem mu říkala, že svou identitu nehci odhalit. Aspoň ne teď. Zkomplikovalo by se tím tolik věcí a já už teď mám práce nad hlavu. A jsem si jistá tím, že kdyby Chat věděl kdo jsem, tak by mě v soukromém životě neustále stalkoval. Možná by mi posílal milostná psaníčka do třídy, nebo se prostě přišel podívat na vyučování. A určitě by na mě na ulici pořvával: "Počkej má Lady!" A já o svoje odhalení před více lidmi nestojím. Když nad tím tak uvažuji, tak kdyby to dělal Adrien, tak by mi to nevadilo, ale Chat...Je sice nejlepší kocour kterého znám - To si klidně přiznám, ale není to Adrien.

"Chate" mile jsem se na něho podívala "já to nehodlám řešit znova". Všimla jsem si jeho smutného výrazu. Už jsem si uvědomila čemu tak věřil, myslel si, že mu dneska odhalím svou identitu.

"Ladybug ale mě trápí ten pocit, že nevím kdo jsi! Celé dny jsi za maskou a já chci jen nahlédnout kdo je pod ní! V noci přemýšlím kdo je ta dívka, kterou tolik milu-" Přerušila jsem ho.
Za 1. mi pípalo mirákulum a
Za 2. jsem byla moc unavená na to, abych poslouchala jeho kočičí problémy.
Přiložila jsem mu ruku na ústa, což ho okamžitě oněmnělo.
"Pššt" zašeptala jsem. On se na mě podíval. Nevím proč, ale v tu chvíli se mi začali podlamovat kolena. Jeho velké zelené oči směřovali ke mě. Zamilovaně se na mě hleděl a kdyby vyslovil to co chtěl, asi bych nedokázala říct ne. Chtěla jsem od něho odejít, ale byl jako křeček. Měl roztomilý výraz a já musela zavřít oči, abych vůbec odešla. Odtáhla jsem svou ruku a chvíli sledovala jeho němí výraz. Nadechla jsem se a konečně vzala svoje yo-yo a skákala domů.
Mrzelo mě, že jsem ho tam musela takhle nechat, ale on na mě tlačil s mojí identitou. Na svém balkonku jsem se transformovala a ulehla do postele. Překvapivě jsem hned usla. Dnes jsem nepřemýšlela nad úkolem do fyziky nebo o Adrienovi, jak to mám obvykle před spaním. Po dnešní práci s Chatem byla unavená, jako nikdy...

"Dobré ráno Marinette" ozval se pískavý hlásek mé kwami.

"Tikky!" Usmála jsem se. Hodila jsem jí z balíčku sušenku a pohladila jí na hlavě. Spokojeně se na mě usmála.

"Měla bys už jít Marinette" řekla s plnou pusou, ale pořád jí bylo rozumět. Měla pravdu. Pokud chci vidět Adriena jak otevírá dveře od limuzíny a jde do školy, tak si musím pohnout. Povzdechla jsem si. Proč je tak úžasný? Stála jsem uprostřed pokoje a myslela na jeho božský úsměv, dokonalou chůzi a tu nejkrásnější větu "Ahoj Marinette. Tak jsem tam přemýšlela dlouhou chvíli. Tikky se na mě s úsměvem dívala.

"Marinette musíš už jít"
Sekla jsem sebou. Najednou jsem si neuvědomila, že nejsem v Adrienové náruči. Pořád jsem stála uprostřed pokoje. V pyžamu. Ani bych se nehnula, pokud by do mě Tikky malinko nežduchla.

"Už du" řekla jsem otráveně a pak se zasmála. Mé kroky mířili do koupelny...

Ze stolu jsem sebrala svačinu a objala svoje rodiče.

"Ahoj!" Zakřičela jsem. Nečekala jsem na jejich odpověď a utíkala do školy. Došla jsem v právě včas. U školy zastavila černá limuzína a začaly se otevírat dveře. A uviděla jsem ho. Jeho blonďaté vlasy mu padaly do očí a on si je pokaždé odhrnul. Zelené oči upíral na Nina, kterému právě teď mával a na tváři se mu usídlil široký úsměv.

"Aww"
Ani na mě nepromluvil a já byla celá červená. Zasněně jsem se dívala na jeho kroky a představovala si, že jdu vedle něho. Drželi jsme se za ruce a on mi říkal, jak jsem úžasná.
Smutně jsem vzdychla. Kéž by to byla pravda. Narovnala jsem se a vykročila ke škole, dokud mě tedy něco nezastavilo. Někdo mě chytnul kolem ramen a já vystrašeně vypískla.

"Co blázníš prcku" zasmála se Alya a mě se ulevilo. Po mém šoku mi nevadilo, že mě oslovila "prcku". S úsměvem ve tváři si mě prohlédla.

"Tys běžela?" Zmateně jsem zakroutila hlavou "Takže tudy prošel Adrien" ušklíbla se a já zčervenala ještě víc.

"De to na mě hodně poznat?"

"Ne vůbec. Jenom kdybych tě neznala, tak bych si tě spletla s rajčetem" své poznámce se zasmála a já jen se smíchem zakroutila hlavou.

"Pojď, jdeme do třídy" zatahala mě za ruku a vyšli jsme.

Alya otevřela dveře od třídy. Jako první jsem si všimla Chloe a Lily, které měli naštvané výrazy. Ignorovala jsem se a podívala se na pana dokonalého. Ten je naštvaně pozoroval taky. Copak všem dneska hráblo? Rozhodla jsem se tedy do rozhovoru zaposlouchat.

"Ladybug je úžasná!" Řekla s naštvaným hlasem Chloe. Zajímalo by mě, jestli by to říkala, kdyby věděla že ta známá superhrdinka jsem já.

"Je to obyčejná mrcha" zasyčela Lila. To mě dost zasáhlo. Jak to o mně může říct?!
To už se ale do rozhovoru dostal i Adrien.

"Jak o ní můžeš říct, že je mrcha! Je úžasná. Narozdíl od tebe zachraňuje Paříž!" Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mě zastal. Dobře, sice se mě zastal jako Ladybug, ale zastal se mě! A navíc řekl, že jsem úžasná!

"Jo!" Pomyslela jsem si a nejednou se na mě všichni podívali. Uvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas. Teď to vypadá, jako bych souhlasila s Adrienem, ale to byl jen můj výkřik radosti.
Chloe se na mě opovrženě podívala.
"Ladybug ani neví, že existuješ, Marinette" řekla s nechutí v hlase a já se v duchu zasmála. Kdyby jen věděla.

"A ani o ní nic nevíš" dodala.
Nechtěla jsem se sní hádat, ale ujelo mi to.

"Vím o ní víc než ty" řekla jsem klidně. Všichni se dívali ze mě na Chloe a já se necítila dobře.
Všimla jsem si jak Lila povytáhla obočí. Čekala jsem, až Chloe odpoví tím svým otravným hlasem, ale odpovědi se ujala Lila.

"Co o ní teda víš?" Zeptala se a přimhouřila oči. Upřímně jsem nechtěla odpovědět, ale když jsem se do tohodle rozhovoru namontovala, tak ho musím dokončit.

"Tak se zeptej" řekla jsem jí se stejně vytaženým obočím, jako měla ona.

"Nejoblíbenější zvíře?"

"Křeček" Já zbožňuju křečky.

"Nejoblíbenější barva?"

"V téhle době si oblíbila červenou, ale jinak preferuje růžovou, bílou a šedou" Moc jsem si přála, aby tenhle rozhovor skončil. Jsou blízko k odhalení mé identity...Do čeho si se zase namontovala Marinette?

"Její věk?"

"Její patnáct" odpověděla jsem popravdě.

"A víš kdo je Ladybug?"