Pansy

Sladkých 15

„Pansy je zase v říši snů," mrkla Sandra Parkinsonová na svého manžela. „Jen se podívej, jak to dítě tady sedí a je duchem mimo."
Jejich dcera seděla v křesle, ve kterém obvykle sedával táta. Ponořená do svých myšlenek si kousala pramínek vlasů a sledovala televizi. Zvedla na okamžik hlavu.
„Nejsem už žádné dítě," podotkla.
„Tak to slyšíš," zasmál se doktor Frank Parkinson. „Naše Pansy není žádné dítě. Zítra ji totiž bude už patnáct let."
„Patnáct let! Taková velká událost."
Pansyna máma, která třídila hromadu vypraných ponožek, se zvedla a vypnula televizi. „Pro dnešek konec," řekla. „Jinak nebudeš zítra, a to máš narozeniny, svůj velký den, vidět na oči."
„Co to děláš mami? Zrovna běžel můj oblíbený seriál!" Pansy vyskočila z křesla a běžela k televizi. Obrazovka znovu zablikala. „Nejsem ani trošku unavená. A chci vědět, jak to dopadne."
„Ale stejně jsi u toho napůl spala," zaprotestovala matka.
„A taky ten seriál není vůbec pro tebe," řekl otec, který musel vždy se svou ženou v takových případech souhlasit. „Manželské problémy ti přece nemůžou nic říkat."
„ Vždyť naše kuřátko ještě ani nebylo zamilované," poznamenala máma se smířlivým úsměvem. „Má v hlavě jenom tanec. A tak to má být."
„Ano?" zeptala se Pansy. „Myslíte?" Podívala se vyzývavě na rodiče.
Ale oni se smáli naprosto upřímně. „Jistě, jsme rádi, že máš nějaký koníček."
„Ostatní děti mají horší koníčky," řekl Dr. Parkinson. „Chodí po diskotékách, kouří nebo dělají jiné blbosti. To je mi primabalerína opravdu milejší."
Pansy přišla k tátovy a objala ho kolem krku. „Tancování je senzační," promluvila od srdce. „Nejradši bych nedělala nic jiného."
„Ale, ale. Co je to za řeči?" Frank poplácal dceru po ruce. „Na prvním místě musí být přece škola. Říkám ti přece pořád, že v dnešní době je nejdůležitější vzdělání."
„Já ale nechci žádné vzdělání," pohodila dívka hlavou. „Chtěla bych, aby můj život byl krásný, bláznivý, vzrušující a napínavý."
„To víš, že ano, to určitě bude, miláčku," chlácholila ji matka. „Například hned zítra. To tady budeš mít vybranou společnost."
„Taky se už strašně těším," řekla Pansy. Ale na něco jiného, pomyslela si, se těším ještě víc! Musela se držet, aby to neřekla nahlas. To bylo zase její překvapení, které si chtěla nechat pro sebe až na den svých patnáctých narozenin. Podívala se na hodinky: čtvrť na dvanáct. Přikryla si pusu rukou a zívla. „Teď si lehnu do postele," protáhla se a zamířila k posteli.
„Zítra jdu do školy až na třetí hodinu, tak si můžeme udělat slavnostní snídani. Dostanu i dort se svíčkami a všechno co k narozeninám neodmyslitelně patří ?"
Máma se usmála. „Myslela jsem, že jsi říkala, že už nechceš být dítě."
„Ale mami!" Pansy mámu políbila. „V takových případech jsem docela ráda zase úplně malá." Vzala si učebnici angličtiny , malého plyšového medvídka, svůj talisman a lehla si. U toho si pískala melodii, na kterou se odpoledne učila nové kroky. Byla z Čajkovského baletu Labutí jezero, na kterém byla dvakrát s rodiči. Teď si na narozeniny zase přála vstupenky na nějaké baletní představení. Byla si téměř jistá, že jí rodiče přání splní. Byla jedináček a máma se někdy v náznacích zmiňovala, jak měla těžké těhotenství a jaký měli strach, aby se nestalo něco zlého ještě před porodem.
„Byla jsi vymodlené dítě." řekla jí jednou. „ Nikdy nezapomenu na ten okamžik , když jsem se po císařském řezu probudila a sestřička mi do náručí dala malý růžový uzlíček. Tak nádherný pocit štěstí jsem nikdy předtím nezažila.
Pansy si vzala svou milovanou noční košili, která byla krásně měkoučká a teploučká. Vypadala v ní tak na jedenáct let, ale komu by to vadilo. Jen při tanci bylo důležité, aby vypadala dospěleji.
Pansy vyndala ze zásuvky nočního stolku svůj deník, přinesla si ze školního batohu propisku, napěchovala si za záda polštářky, do klína si položila svého medvídka, na kolena deník a začala psát.
Úterý, 15. listopadu
Je půl jedenácté večer. Už jen devadesát minut zbývá, než mi konečně bude patnáct. Nemůžu věřit tomu, že je to konečně tady. Už jenom devadesát minut! Pokusím se neusnout, abych mohla ten báječný pocit zažít. Pokud usnu, tak nevadí. Vychutnám si to, až se probudím.
Patnáct let! V patnácti už přijímají do baletního internátu! Taky se postupuje do taneční třídy pro pokročilé - já se tam určitě dostanu, když mi to řekla slečna Veronika. Moje šlachy to vydrží, nikdy jsem s nimi neměla žádný problém. Maximálně tak s bolestmi v zádech při cvičení na žebřinách.. Ale o tom nikdo neví a nikomu to taky vykládat nebudu. Určitě to přejde samo.
Zítra už našim u snídaně oznámím, že vím, co chci. Že jsem se rozhodla žít jen pro balet. Chci se stát baletkou a potřebuju čas na trénink - mnohem víc, než jsem měla doteď. Proto taky musím přejít z gymnázia na baletní školu. Ale jen na tu nejlepší, kde se učí ty největší hvězdy, které potom tančí v Tokiu, New Yorku, v Bostonu nebo Paříži. Já budu jednou z nich. Potom si moji rodiče sednou do letadla a navštíví mě a večer při představení se budou dívat z první řady. Potom společně půjdeme do drahé restaurace a nacpeme se tím nejlepším jídlem, protože po tančení mám vždycky obrovský hlad. Snad se můj sen splní. Nic si nepřeju víc, než tohle.
PS: Pokud se to nepovede, tak opravdu nevím, co budu dělat. Pak... ale co. Ono se to přece povede.!
Pansy si ještě jednou přečetla svůj zápis, zavřela deník, strčila ho pod polštář, zhasla světlo a do pár minut spala.