Pansy

Pansyno odhalení

Zeptala se nejistě a úplně potichu: „Co se stalo?" Frank Parkinson neřekl nic.
„Stalo.. stalo se něco?" koktala dál.
„Dá se to tak říct," řekl ostře otec. Raději půjdeš se mnou teď dolů a vysvětlíš nám, co má všechno znamenat."
Pansy neodporovala. Vytrhla si gumičku z vlasů a šla se sklopenou hlavou za otcem.
Ten se najednou uprostřed schodiště otočil. „Všechno nejlepší k narozeninám," řekl ledovým hlasem.
„Děkuji," zašeptala Pansy.
„Malém bych tím, jak jsem rozčilený, zapomněl. Ale ty máš opravdu nadání na to, jak člověku pokazit radost."
Ty taky, by nejraději řekla. Ale raději dala přednost mlčení. Už jí určitě bylo špatně. Víc napětí by nevydržela, to věděla. Proto raději byla zticha.
„Ach, Pansy, Pansy," bědovala paní Parkinsonová. Stála vedle nazdobeného stolu, kde na nádherném dortu hořelo patnáct bílých svíček, zdobený čtyřlístky a srdíčky. Máma neměla vůbec veselý výraz. V ruce držela dopis, kvůli kterému se Pansy rozbušelo srdce ještě prudčeji. Takže ne modrý? Protože modrý dopis měl být modrý, alespoň obálka. Ale tenhle byl bílý uvažovala zmateně.
„Všechno jsi pokazila," řekla máma litostivým hlasem. „A tolik jsme se všichni těšili."
Vzdychla a vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Přitom vysílala ke svému manželovi pohledy volající o pomoct. Ten stál vedle ní. Co si myslíte? říkala si v duchu. Viděla dárky na stole, všechny krásné zabalené v ozdobném papíru s obrovskou mašlí. A ten lákavě přichystaný stůl, sakra, sakra, sakra..
Otec si odkašlal a vrhl na svou ženu vyčítavý pohled.
„Snad své dceři řekneš, o co jde," řekl upjatě.
„To doufám," odvážila se Pansy připomínky. „Nemám vůbec tušení o co jde."
„Tak ty opravdu nevíš, o čem je řeč ?" zeptala se matka a mávala jí před nosem obálkou. „Právě přišel dopis z gymnázia. A co myslíš, že nám ředitel píše ?"
Pansy zavřela oči. Bylo ji tak zle, že by nejraději utekla. Ale věděla, že by rodiče pro tento způsob řešení situace neměli pochopení. Musela to vydržet i přes to, že si myslela, že se sesype.
„Snad," zašeptala, „není spokojený s mými známkami."
„Ale: A teď s pravdou ven!" Otec přistoupil ke stolu a sfoukl svíčky. Potom se otočil k Pansy a dal si ruce v bok. „Tak prosím, posloucháme!"
Pansy se zhluboka nadechla. Hlava se jí točila jako kolotoč. Nejraději by se posadila na nejbližší židli, ale neodvážila se to udělat.
„Vím, že moje výsledky ve škole nejsou poslední dobou vynikající, to přece vím."
„Ale my, my jsme to nevěděli!"
Hlas jejího otce zesílil, byl vážně rozčilený. Pansy tenhle tón nenáviděla. Znova ji napadla myšlenka na útěk, ale raději ji zase zavrhla. Musela to vydržet až do konce. Máma měla zase ten upěnlivý výraz, jako by ji chtěla přinutit k nějakému rozumnému vysvětlení.
„Tady stojí," začal otec, který vytrhl dopis své ženě z ruky, „že tvůj prospěch ve fyzice a matematice je nedostatečný. Nedostatečný!" Doktor Parkinson si zlostně ťukal na čelo. „A to je prosím moje dcera, která chce studovat medicínu!"
Pansy svěsila hlavu. Světle vlasy jí zakryly obličej jako závoj.
„Dívej se nám do očí!" rozkázal otec.
Mírně zvedla hlavu.
„A dej si ty vlasy z obličeje," přidala se přísným hlasem máma.
Pansy si odhrnula vlasy. Smutně se podívala na rodiče. Potom řekla docela potichu, docela odhodlaně a zřetelně, aby jí bylo dobře rozumět: „Předměty jako je matematika a fyzika mi připadají nesmyslné a zbytečné a ty hloupé vzorečky mě snad unudí k smrti."
Otec úplně zbělel zlostí. „Aha, tak učení tě nudí. Tebe to prostě nezajímá. To je jedno, jestli je to důležitý předmět - moje dcera se nudí a nestojí jí zato si namáhat svou malou hezkou hlavičku. Jen žádná námaha, co? No to je vážně super." Znovu se plácl do čela a s nechápavým výrazem zakroutil hlavou.
„Ne tak nahlas, Franku," řekla paní Parkinsonová konejšivě. „Nesmíš se rozčilovat a už by jsi měl jít do své ordinace."
Doktor Parkinson byl odborný lékař. Měl krásnou velkou ordinaci a vydělával dost peněz. Jeho snem bylo, aby jeho dcera jednou převzala jeho pacienty. Máma ale byla toho názoru, že pro ženu je lepší, když je dětskou lékařkou. O tom se taky oba rádi a dlouho dohadovali a Pansy se vždy jen mlčky dívala z jednoho na druhého.
„Jak se nemám rozčilovat, když dostanu na patnácté narozeniny svého jediného dítěte takový dopis? To vypadá skoro tak, že je hloupá a na gymnázium vůbec nepatří! To je ostuda, Pansy." Vzal ji za ramena a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. „Jak chceš potom udělat zkoušku z latiny, když selháváš už teď!" Pansy jenom vzlykla. „Nechci dělat zkoušku z latiny a nechci se vůbec latinsky učit."
„Ale bez latiny nebudeš moct studovat medicínu," připomněla jí máma. „To jsme si už několikrát vyjasnili."
Pansy se znovu zatočila hlava. Obličej jí hořel. Sebrala poslední zbytek sil a hlasitě prohlásila: „Já taky žádnou medicínu studovat nebudu!"