1.kapitola

166 21 0
                                    

Tichým pomalým krokem jsem se vydala na lov. Co vlastně lovím? Dnes jdu lovit zbraně od královských vojáků. Proč? Potřebuji je na porcování zvířecího masa a na to abych tu přežila. Musím přežít. Jsem poslední druh bílých gepardů. Vzala jsem si do ruky svoji dýku od matky. Vyskočila jsem ladně na strom a čekala. Za chvíli kolem šlo 85 vojáků. Díku jsem si dala do pusy a skočila jsem ze stromu přímo před velitele.

,,Kdo jsi!?" Dal povýšeně hlavu na horu.

,,Jsem dívka. Poslední z rodu bílých gepardů. A vy jste moje dnešní oběti." Uchechtla jsem se a vyrazila proti němu. Byla jsem na ně až moc rychlá. Moje dýka projela jeho krkem skrz na skrz. Teď mám kvůli němu hlad. Olízla jsem si kapku krve u rtu. Mňam. Postupně jsem zabila všechny. Vzala jsem si potřebné věci a vydala se na lov. Lidi nejím. Otočím se na mrtvé vojáky. Jejich těla už našli vlci. Ladně jsem se zhoupla na větvi stromu a číhala na srnku. Moje gepardí zelené oči kmitali sem a tam. Za chvilku jsem našla stádo srnek. V čele byl jelen. Ocáskem jsem trochu zavrtěla. Skočila neslyšně na zem a postupovala pomalu ke stádu. Když jsem byla už u jedné srnky někdo vystřelil lukem. Srnky se splašily. Začala jsem skákat sem a tam. Uhýbala jsem srnkám a zároveň šípům. Když byly všichni srnky pryč naštvaně jsem jsem se koukla tým směrem odkud střílel neznámý. Z křoví vylezl dost pohlední mladík.

,,Sakra ženská... Kvůli tobě jsem přišel o snídani." Odfrkl si. Zavrčela jsem. Prohlédnul si mě.

,,Uši? Ocas? Ty jsi... Co jsi?"

Prohrábla jsem si své vlasy. Měla jsem je jak gepardí srst. Koukla jsem se na něj. Náhle na jeho ruku přistál modrý ptáček. Začal si všímat jeho. Můžu se vypařit. Opatrně jsem si klekla na všechny čtyři a chtěla běžet od něj co nejdál. Zarazil mě ale znak na jeho košili.

,,Ty nejsi odtud." Sykla jsem.

,,Ne." Usmál se a přistoupil ke mě. Uchechtla jsem se a vzala do ruky dýku.

,,Ještě jeden krok a skončíš jako žrádlo pro vlky." Sykla jsem. Začal se smát.

,,Proč máš takový kostým?" Ukázal na mé ouška. Ach jo... To je blb.

Narovnala jsem se. Jedním ouškem jsem pohla.

,,To ne kostím." Uchechtla jsem se. Přestal se smát. Přišel ke mě a dotkl se jednoho ouška. Zavrněla jsem. Počky! Co to dělám! Dýku jsem mu přiložila ke krku.

,,To mě nezabije. Jsem silnější. Přece jen jsi holka." On si snad myslí že jsem jen ubohá holka! V kostýmu! On mi nevěří že mé uši jsou pravé! Agh! Moje zelené oči ho probodávali. Škoda že pohled nedokáže zabíjet. Začala jsem se nehorázně smát.
Pak jsem zase přestala. Schovala jsem si dýku. Na něj ji nemusím ani použít. Gepardí rychlostí jsem se proti němu rozběhla. Jeho ptáček se proměnil v meč. Kdo vlastně je?

Přeskočila jsem ho a podrazila mu nohy. Vysunula jsem drápy a přiložila mi je ke krku. Jeden sek a byl by mrtvý. Na plnokrévního geparda nemá. Jen na pologeparda ale to bych někoho musela proměnit. Stoupla jsem si. Na jeho tváři byl pořád úsměv. Pak se objevil za mnou a já upadla do spánku.

Ahojda! Doufám že se vám první kapitola líbila :) A potěší jakýkoliv komentář. :)


Z lesaKde žijí příběhy. Začni objevovat