Roadtrip with him

Kapitola 1

„Blbec, blbec, blbec!" Křičela jsem si pro sebe, když jsem pobíhala po svém bytě s modrou hlavou. Ptáte se proč? Protože ten vymaštěný blb Owen mě zase poctil jedním ze svých nenávistných kousků. Owen je kluk, kterého jsem potkala v prváku na naší škole. Už od prvního setkání jsem věděla, že ho nebudu mít ráda. Měla jsem pravdu a toto trvá celé čtyři roky. A zapomněla jsem zmínit, že je to vzájemné.

Rozčíleně jsem vyběhla z bytu a měla namířeno přímo do parku, kde jsem ho zahlédla, jak sedí na lavičce s nějakou holkou, neznala jsem jí. Vypadala tak o rok mladší než on, takže soudím, že to byla třeťačka. Povídali si spolu u pikniku a smáli se. Přerušila jsem je.

„Ty vymaštěnče!" Zaječela jsem. Moje nervy vydrží dost, ale tohle už bylo fakt přes čáru. Owen se na mě podíval a vybouchl ve smích. Byla jsem tak vytočená, že jsem se ani nesoustředila a ruku mi vylétla a přistála na jeho tváři. Měl tam pěkný otisk. Ta holka jen zírala s otevřenou pusou a nebyla schopná slova. „To si vybiješ, Tabyano!" Křičel, ale to jsem už odcházela pryč.

Asi si říkáte, co to mám za jméno. Popravdě, už mi ani tolik nevadí. Dala mi ho moje máma, která měla vždy divný vkus. Většina lidí mi říká jen Taby. S mojí matkou nemám příliš dobrý vztah. Je dlouho v práci a tak se ani moc nevidíme, a když už ano, tak spolu prohodíme sotva pár slov. Jediný s kým si rozumím v mé rodině, je můj starší brácha Mike. Je mu dvacet pět a před rokem se oženil se svou dlouholetou přítelkyní a bydlí s ní v Kalifornii. Táta od nás odešel, když jsme byli malí.

***

Když jsem došla do vestibulu bytovky, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Hned vedle mých dveří od bytu byly další a neuvěříte, kdo z nich vykukoval. Ano blonďatá hlava toho pitomce Owena Smitha. „Co tady ksakru děláš?!" Zeptala jsem se se zlostí v hlase. „No bydlím tu, co jiného?" Odpověděl mi s klidným pohledem ve tváři. „No to si snad děláš srandu!" Vyjekla jsem. On se spokojeně usmál a zabouchl za sebou dveře. Bezva, tohle už nemůže být horší.

Vlezla jsem do sprchy a snažila se veškerou zlost a pocit někoho zabít ze sebe smýt. Kéž by to šlo. Když v tom jsem uslyšela podivné zvuky vycházející z kuchyně. Rychle jsem vylezla a hodila na sebe ručník. To byla chyba. „Co tu k čertu děláš?!" Koukla jsem na mně velmi známou osobu. „Sorry, ale v mým bytě zatím nic není, tak jsem si šel pro jídlo." Začínala jsem nabírat rudou barvu v obličeji. A ne takovou jako když se stydíte, ale tu, při které jste schopni někoho zavraždit. „Jak si se sem sakra dostal?" Zeptala jsem se s klidnějším hlasem. „No není moc chytrý nechávat klíč pod rohožkou." Měl pravdu, není to zrovna nejoriginálnější nápad, počkat, co jsem to právě přiznala? „Tohle bylo naposledy, jasný?" Zakřičela jsem. „Ano, madam." Zasmál se a odešel.

***

A opět je tu další otravné ráno, kdy budu muset vstát, jít do školy, vidět spoustu lidí, kteří mě nezajímají a já je taky ne, poslouchat další nudné výklady a při mém nesmírném štěstí potkat toho blba Owena. Jak já prostě miluju všední dny. Aspoň, že je dneska pátek.

Chystala jsem se vyrazit do školy. Vylezla jsem ze dveří a měla jsem sto chutí se vrátit zase zpátky. Před svými dveřmi stál „pán arogantní pitomec", který musí mít každou holku, která se kolem něj mihne. „Pane Bože, musíš mi kazit náladu hned po ránu? Hahaha, čekám tu na tebe, proč ti to tak dlouho trvá?" Když to dořekl, udělala jsem na něj nechápavý pohled. „Proč by si tu na mě měl čekat? Protože jsme sousedi a chtěl jsem vidět tvůj výraz. „Nikam s tebou nejdu." Řekla jsem rázně a ukázala jsem mu prostředníček. Vyrazila jsem rychlým krokem ven. Naštěstí se mě nesnažil doběhnout. Do školy jsem to měla jen tak tak. Když zazvonilo, doběhla jsem do třídy a sedla si.