Roadtrip with him

Kapitola 4

O měsíc později

„Neboj se mami, nic se mi nestane," opakovala jsem už asi po sté. „Každý den mi volej a vůbec máš všechny doklady? Jo neboj se mám a budu ti volat." Nasedla jsem do auta a vyjela s ním před garáž. Venku stál Owen a taky všechna jeho zavazadla. „Co to proboha vezeš?" Zeptala jsem se ho s udiveným pohledem. „Svoje oblečení, co asi?" Koukl na mě, jako kdybych byla snad úplně blbá, a nevím, co v těch kufrech asi táhne. „Tak si nastup ty fifleno." Týhle přezdívce se nedalo odolat. Naházel do kufru všechny zavazadla a nasedl si. Vyrazili jsme vstříc novým zážitkům.

***

„Tak asi po miliónté říkám, že jsi měla zahnout doprava." Stále opakoval Owen. „Já vím, co dělám, tak mi laskavě do toho nekecej." Tak a takhle začala naše první hádka tohohle úžasnýho výletu. Jsem opravdu zvědavá na to, jestli ho do zítřka nezabiju. „Víš, co ty chytrej, co kdybys řídil ty, když to dělám, tak moc špatně," Prskla jsem na něj. Ne doslova. „Tak fajn. Fajn."

Když jsme se prohodili, byla jsem odhodlaná nevnímat jeho narážky, na to, jak moc špatná řidička jsem a tak jsem si dala do uší sluchátka a o chvíli později usnula.

***

Probralo mě troubení, troubení auta, které se řítilo proti nám. Rychle jsem zatáhla za volant a tím probrala toho idiota, který byl v polospánku. Zařadila jsem nás zpátky do našeho pruhu. „Můžeš mi vysvětlit ty demente, co to sakra bylo?" Zařvala jsem na toho blba vedle sebe. „No sorry to večerní sluníčko mě uspalo." Začal se vymlouvat Owen. „Na to ti kašlu, vždyť si nás mohl zabít." Řekla jsem a pořád jsem byla v šoku z toho, co se právě před několika okamžiky odehrálo. „Tak promiň, no, co kdybychom zastavili u nějakýho motelu a přespali tam." Konečně řekl, něco, co dávalo smysl. „Fajn. Fajn." Věnoval mi úšklebek a já mu ho oplatila.

Po patnácti minutách jsme sjeli ze silnice, chvíli jsme bloudili po nějaké zapadlé vesnici a našli tam nějaké ubytování. Vypadalo to celkem pěkně. Byl to menší obložený cihlovitý dům porostlý břečťanem. Připadala jsem si tak svobodně, jako kdybych byla uprostřed luk, na kterých rostly květiny a vál příjemný vítr, nebyl tu žádný smog z velkoměsta. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny tíhy, které na mě dopadnou, hned, jak se vrátím domů.

„Tak jdeš už?" Probudil mě z mého snění ten otravný Owen. „Jo už běžím. Vytáhla jsem tašku ze zadního sedadla a vyrazila za ním. Uvnitř to bylo snad ještě hezčí, než zvenku. Všechno bylo ze dřeva, stoly, židle a dokonce i zdi byly pod tmavými prkny dřeva. Spíše než venkovský motel mi to připomínalo horskou chatu.

U recepce seděla starší, ale na pohled milá paní. „Dobrý podvečer, mohli bychom dostat dva pokoje, prosím?" Pozdravil Owen a věnoval jí úsměv. „Je mi líto, ale máme už jen jeden volný pokoj. Tak my ho bereme." Když jsem uslyšela, co právě řekl, probodávala jsem ho vražedným pohledem. Fakt nevím, jak přetrpím tuhle noc v jedný místnosti s ním.

Když jsme zaplatili, tak nám paní řekla, že snídaně je v devět hodin. Poděkovali jsme a došli jsme do našeho pokoje. Byl stejně hezký, jako recepční místnost, vše ze dřeva. Měla jsem celkem dobrou náladu do té doby, než jsem spatřila jednu postel, ano jednu velkou postel, pro dva.

„Máme problém Owene, je tu jen jedna postel," zavolala jsem na něj do koupelny. Vyšel a měl kolem pasu jen ručník. Jediné, co můžu říct. „Páni." A do háje, já to řekla nahlas. Na jeho obličeji se objevil pobavený výraz. Já ovšem cítila, jak rudnu do červena. On nic neříkal a já jsem to rychle vzala směrem do koupelny.

Když jsem vylezla, tak Owen už ležel v posteli. „Noták neboj se mě a pojď si lehnout." Byla jsem úplně mrtvá a tak jsem fakt neřešila, že bud spát vedle něj. Zalehla jsem a otočila jsem se zádama k němu. Zhasla jsem lampičku a usnula jsem.