Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozně se těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk co netrpělivě čeká až uslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku a rozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí. Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo ani pořádně neví co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není ani stopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradila spalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsi pohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne ... už je to lepší ... slané slzy stékají po tvářích jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta, co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska. Láska je slepý vrah ... zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar ... pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši.Bolest, slzy, smutek, déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště. Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem tak splynou a pak, až vysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sám jako kapka deště. Přál by si aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráska zahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám. Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme se deštěm někam, kde je každému dobře.A co se vlastně stalo? Koho to zajímá... Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.
Byl deštivý jarní den ale já jsem se už od rána na celý svět usmíval. Těšil jsem se až budu zase s dívkou, pro kterou bych neváhal obětovat cokoliv. I to nejcennější co člověk má ... pokud má můj život vůbec nějakou cenu. S ní? Možná. Bez ní? Nikoliv. Život bez ní není pro mne životem. Život. Omnis vita supplicium est - Celý život jest trestem. Ale proč se nechat trestat a nevědět za co? Proč a jak dlouho čekat až trest skončí? Byla dnes tak krásná. Krásná jako vždy. Byla mi nejjasnějším sluncem v tenhle zamračený den. Tyhle, pro mne vždy tak krásné, chvíle s ní ale už nikdy krásné nebudou. Teď je pro mne každá tahle chvíle jako dýka a ty dýky mne ubodávají. Jaké to vlastně bylo, když jsem jí poprvé uviděl? Byl pátek 14. září. Domluvili jsme si sraz v 15:30 na zastávce ČSAD. Seznámili jsme se na chatu a stali se z nás kamarádi. Chtěli jsme se poznat osobně, proto tahle schůzka. Moc jsem se těšil a zároveň jsem měl trému. A to jsem ještě nevěděl, že ona dívka není dívkou... Byl jsem tam o něco dřív a nervozita ve mně stagnovala právě když autobus odjel a dav vystoupivších cestujících se rozcházel všemi směry. Smluveným místem byla lavička u fontány poblíž kostela na návsi. Čekal jsem netrpělivě která postava půjde mým směrem. Žádná dívka ale mým směrem nešla zato se ke mně blížil anděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Když jsme si pak ten večer psali, řekli jsme si dvě nejkrásnější slova. Chyba ovšem byla, že jsem jí onen den představil mého nejlepšího přítele. Od té doby uplynulo mnoho času a my jsme spolu za tu dobu byli častokrát venku ... já, ona a on. A během téhle doby se do sebe zamilovali. Dozvěděl jsem se to měsíc po našem prvním setkání a myslel jsem si, že sám od sebe na místě umřu.
Co bylo dál? Oni byli spolu a on trávil dlouhý čas s výrazem bez života a neprospal snad ani jednu noc. Brečel. Brečel pro tu, která ho zradila. Dokonce uvažoval i nad tím, že to celé skončí ale naděje mu to nedovolila. Uběhl měsíc, pak dva a pak - zavolala.
Byla to snad celá věčnost ... věčnost v temnotě a teď se najednou objevilo světlo. Zavolala mi. Dali jsme to znovu dohromady. Trávili jsme společná odpoledne a párkrát jsem byl i u ní doma na kytaře. A časem se objevil opět můj nejlepší přítel. A dnešním dnem to celé skončilo. Měl jsem se dozvědět pravdu. Pravda. Jaká pravda? Relativní, subjektivní, absolutní, objektivní a ta, která vítězí. Společné mají to jak dokáže jejich obsah bolet. Nikdy nezapomenu. Nejde to. Mé vzpomínky jsou bolest a já na ni nemám lék. Paměť. Paměť má tu vlastnost, že zachycuje a uchovává jen ty střípky vlastního bytí, jaké sama chce. Stačí jen minuta abychom si někoho zapamatovali, jen jedna hodina abychom si někoho oblíbili ale někdy nestačí celý život abychom na někoho zapomněli. Dnešek se přiřadí k těm chvílím, které bych si tak rád nepamatoval. Které bych tak rád nezažil.
Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Teď už byl s ní. Pršelo a nebylo co dělat tak se rozhodli ... ona se rozhodla ... že zajdou pro jejich nejlepšího kamaráda. Když otevřel dveře vypadal jeho nejlepší přítel nějak jinak a on tušil, že se něco stane. Šli si sednout pod přístřešek k blízké hospodě. Bylo to zvláštní. Odešel na toaletu a nechal venku je samotné. Když se vrátil tak byl on pryč a na ní bylo poznat, že se cosi přihodilo. Když přišel čas loučení a oni spolu čekali na zastávce autobusu ... vrátil se. Jen tak k nim přišel a nic neříkal.
Všimnul jsem si jak se na sebe dívají a ... odešel jsem. Šel jsem domů ale cestou mi přišla SMSka. Konec. Můj nejlepší přítel a dívka, kterou jsem k smrti miloval byli zamilovaní jeden do druhého a já ... já jsem si připadal jako někdo navíc. K smrti miloval ... k smrti. Podvědomě jsem změnil směr. Konečně. Konečně jsem došel na své oblíbené místo. Lavička na vysoké skále tyčící se z lesa nad přehradu. Teď tu sedím a přemýšlím. A vzpomínám. Už je skoro tma a přestalo pršet. A i když se stmívá tak brzy vysvitne slunce aby odprostilo jednu samotinkou kapku deště, která právě dopadla tvrdě na zem, od všech strastí. V hlavě se mi omílá stále dokola všechen čas strávený s ní. Čas. Čas je prý lék na všechny bolesti. Ale zároveň dokáže svou vleklostí ubíjet. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vyndal z kapsy svůj nůž. Doufám, že spolu budou šťastní. Že ona bude šťastná.
Myslel jen a jen na ni a na čas po který byli spolu a pohrával si se svým nožem a čekal jestli se neobjeví kráska v černém. Už byla noc. A pak najednou všechna bolest a trápení zmizeli spolu se všemi vzpomínkami a myšlenkami - jako kdyby někdo přestřihl nataženou nit. Jen nočním tichem se rozlehlo smutné zašeptání Miluju Tě, lásko. Té noci vysvitlo slunce.
The end
