Dívka,medvídek,láska....
V mrazivém lednových večerech chlapec se jménem Petr s uplakanýma očima a s výrazem který se nedá popsat sedával celé dny a noci na své posteli v uzavřeném pokojíčku.Pláče a v ruce svírá malého hnědého medvídka Který je promáčený od Petrových slz.Nikdo z jeho okolí neví co se děje,ale nikdo nemá odvahu se zeptat,aby ho tím neranili ještě víc.
Po týdnu nevědomosti a trápení to Petrovo sestra nevydržela se koukat na to jak se její bratr trápí a tak za ním šla.Opatrně a tiše k němu přistoupila,dala ruku kulem ramen a pravila.
"Bráško co se děje co tě trápí?"
Na to se na ní Petr otočil a natáhl k ní ruku ve které něco držel.Anna ho za tu ruku chytila a on povolil pěst.Z dlaně vypadl malý kousek papíru .Oba se na něj podívali a Anna se zeptala.
"Smím?"
Petr nic neřekl jen posunkem hlavy jí dal najevo,že chce aby se podívala.Sklopil hlavu a začal znova úpěnlivě plakat.
Aně začaly téct slzy také při pohledu na zdrceného bratra.Chvilku nehnutě seděla,ale pak vzala ten kousek papíru a pomalinku z obavami jej začala otvírat.Byl to kus novin spíše vystřižený novinoví článek v jehož titulku stálo: "Mladá dívka přišla o život při autonehodě!"Anna nechápala a po přečtení článku položila papír na postel a pomalu se zvedla k odchodu,když v tom jí Petr chytl za ruku a řekl chraplavým hlasem:
"To se ani nezeptáš co s ním mám společného?"
Anna se zastavila,otočila a nadechovala se ke slovu,když v tom se mu zahleděla do očí viděla jak jí tiše prosí aby se mohl svěřit.Atak se znovu usadila a začala poslouchat.
"Aničko pamatuješ jak jsem byl na intru?určitě ano.A jednou večer ,když jsem byl venku,jsem seděl uprostřed černého parku A jen tak pozoroval co se děje,tak přistoupila neznámá slečna a pravila: "Můžu si přisednout?"Okouzlením jsem pouze přikývl hlavou.Chvíli jsem na ni udiveně koukal,když v tom ona mé obdivování přerušila slovy "jinak já jsem....(Petr nedokončil větu protože se po dlouhé době pousmál.Víš Ani nevím jestli to byl osud nebo náhoda ale jmenovala se Petra.)Ten večer byl nádherný,dala mi na sebe číslo.A věřím že kdybych se nemusel vrátit,tak by jsme tak byli celou noc.Takhle to bylo celý poslední rok.Začali jsme spolu chodit....(Když se dostával k téhle části začal zadrhávat a povzlykávat.)A ten den kdy jsem odjížděl jsem musel zajít za ní.Sedli jsme si u rybníka,povídali si a závěrem jsem jí požádal o ruku,souhlasila a já v tu chvíli byl asi ten nejšťastnější 19tiletý kluk na světě.
Až do 3.července kdy jsem našel tenhle článek v novinách.Byla na cestě sem chtěl jsem vám jí představit,ale kuli mě a mému naléhání je teď mrtvá.Jediný co mi po ní teĎ zůstalo je ten medvídek.A já se rozhodl že jí ho vrátím.(Podíval se na mě jako by mě prosil o odpuštění.)A pak ještě řekl.
"Běž už chci být sám a Ani nikomu to prosím neříkej.Kývla jsem hlavou a odešla jsem.
Tu noc jsem nespala a když jsem šla ráno za Petrem,už se mi ho nepodařilo probudit.Bylo to divné koukat na jeho mrtvé tělo a vědět,že udělal správnou věc.Šel za dívkou svého srdce vrátit jí co bylo její.Srdce a toho malého medvídka kerý byl jeho nejlepším přítelem po nehodě.Nikdo nevěděl proč to udělal.Jen já,ale nikomu jsem to neřekla,protože jsem mu to slíbila a bylo to jeho poslední přání.
