Víla Smrti

Podivnější A Podivnější

"Mortem..."  volala jsem za ní. Ona mě neposlouchala a tak mi nezbývalo nic jiného, než se za ní rozběhnout sama.

Chvilku jsme jen tak kráčely vedle sebe, ale Mortem se najednou otočila, podívala se na mě pohledem, který říkal: "Běž kousek dál."
Poodstoupila jsem a čekala, co udělá tentokrát.
Ona máchla rukou do prázdna a z ničeho nic se vedle ní objevil nějaký tunel. Možná portál do jiného světa.
"Inveniet,  teď si můžeš vybrat. Buď budeš dal žít, nebo dobrovolně zemřeš." řekla naprosto klidně.
"Mortem, proč tak najednou? Přece neumírám v nemocnici abych si vybírala mezi životem a smrtí. Tak proč?" nechápala jsem to.
"Proč..."  zašeptala.

Její oči zčernaly, její ústa se roztáhla do toho rádoby úsměvu, její perutě se rozevřely, ona vzlétla a začala křičet: "Proč?!  Ne, opravdu to není jenom tak. Já jsem totiž tvoje noční můra, to co tě straší ve snech, to co ti radí udělat to špatné, tvoje nejtemnější stránka. Už nejsem Mortem, jsem Víla Smrti a dělám to všechno jenom proto, že jsem se už dlouho nenapila lidské krve a myslím že jako živé by se ti to moc nelíbilo. Dala jsem ti na výběr, ale přitom žádná jiná cesta než smrt není...!"
Slétla až ke mě, takže jsem cítila ten poryv větru který vytvářela svými perutěmi a přitom jsem cítila to horko, co z ní sálalo.
"Mortem, to snad nemyslíš vážně." zašeptala jsem.
Ona se jen usmála a řekla: "To se ještě uvidí..." a já začala padat do prázdna.