Upside down | Dokončené

4. kapitola

Seděla na posteli v dívčí ložnici, objímala polštář a v tichosti hleděla před sebe. Od incidentu v Prasinkách uběhlo pár dnů, ale vše se tentokrát zdálo v troskách. Výlety do Prasinek byly zakázané a děsivé zprávy o útocích Smrtijedů exponenciálně vzrůstaly. Až přespříliš dobrá část jejího já stále nedokázala přijmout fakt, že lidé dokážou být tak krutí, že bez jediného váhání popraví desítky lidí... a malých dětí.

Cítila, jak jí v očích pálí slzy a jen z posledních sil s nimi bojovala. Zatínala čelist a neustále se v duchu napomínala, aby se tomu nepoddávala, ale šlo to ztěžka.

Navíc, rozhovor, který měla se Siriusem, ji velmi rozrušil. Nebyla si už ani jistá kdo přesně to způsobil, ale rozhádali se.

Ještě stále cítila ten lechtavý pocit v podbříšku, jako tisíce motýlků, když jí došlo, jak okatě vše prozradila. Nebylo pochyb, že Sirius pochopil díky tomu kouzlu, jak moc jí na něm záleží. Vlastně, upřímně řečeno, že ho má velice ráda a nejraději by líbala jeho dokonalou tvář od rána do večera a poté zase znova.

Nevěděla, co mu na to má odpovědět. V jeho očích jasně viděla dychtivou touhu slyšet pravdu, ale... jak mohla? Mohla být šťastná, když všude jinde umírali lidé? Ten pocit, jako když jí někdo sevře velkou rukou celou hruď, byl nepopsatelný a bolestný.

„Loto, řekni už něco," pronesl přiškrceně Sirius. Ucítila, jak ji pevněji objal a přimáčkl těsněji ke svému tělu. Nyní jejich tváře dělilo jen pár centimetrů.

Dech se Lotě zadrhával v hrdle, při pohledu do jeho dokonalých bouřkových očí... jak měla zvládnout odolat? Měla co dělat, aby své myšlenky udržela pohromadě a nerozutekly se jí jako stádo splašených oveček. „Já nevím co." Řekla nakonec.

„Něco..." vydechl trochu zklamaným tónem.

Sklopila pohled a do očí se jí začaly hrnout slzy. „Nevěděla jsem, že jsi zvěromág."

„Na tom teď nesejde," odpověděl Sirius. „Nebo snad kdybys to věděla, nepoužila bys to kouzlo?"

Vzhlédla a několik vteřin mlčela. Nepoužila by ho? Možná... Vždyť je to stále ta stydlivá holka, která by se raději zamknula do přístěnku s košťaty, než aby přiznala svou lásku z očí do očí. „Nevím."

„Ale Charlotte, to musíš vědět!"

„Nevím to, Siriusi, tak už přestaň!" zvýšila nebezpečně hlas, zapřela se dlaní do jeho hrudi a snažila se co nejvíc od něj odtáhnout. Její pocity byly rozporuplné – vždy mu chtěla být co nejvíce nablízku, nejlépe v jeho náručí, přesně tak, jako tomu bylo nyní, ale když se jí sen splnil, tak... chtěla utéct.

Siriusova tvář potemněla. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to tu na mě zkoušíš?"

„Co bych měla zkoušet?" obořila se na něj.

Bez jediného upozornění ji postavil na nohy a zuřivě na ni pohlédl. „Položil jsem ti jasnou otázku..." na moment se zarazil, než si odkašlal a na líčkách mu naskočila jemná červeň. „Nu dobrá, nevyjádřil jsem se přesně tak, jak jsem měl a zamýšlel, ale myslím, že jsi to jasně pochopila... Tak o co jde?"

„Hele víš co, Siriusi?" nakrčila obočí a zoufale si projela rukou vlasy. „Necháme to být. Málem jsme přišli o Lily, vlastně jsme málem všichni zemřeli... z naší oblíbené hospůdky je kůlnička na dříví a jsou tam mrtví! Opravdu to musíme řešit teď?!"

„Ano, musíme!" zvýšil hlas a popadl ji za ramena. „Právě to, že jsme mohli o sebe přijít je důvod, proč to teď řešit."

„Ale...--"