Stockholmský syndrom |POZASTAVENO|

Brittany

BRITTANY

Dnes jsem měla velmi náročný den už předtím, než mě unesli. V noci mě budil křik matky a otce z přízemí domu - dost se hádali. Jen jsem doufala, že se nevzbudí také malá Elizabeth nebo Damen a nezačnou brečet. Nechápala jsem, jak můžou rodiče být tak sobečtí a vůbec se nezajímat o to, jestli se kvůli nim vyspíme a nebo ne. Takže jsem celou noc ležela na posteli a koukala do stropu.
Ráno jsem do sebe rychle kopla misku vloček, oblékla se a vypadla z domu jen s malou kabelkou obsahující pouze můj mobil a platinovou kartu. Můj osobní šofér mě odvezl na nákupy.
Abyste pochopili, má rodina byla neskutečně zazobaná díky otcově firmě, jejíž akcie se během posledních pár let dostaly až na úplně a přehledně nejvyšší příčku ekonomického žebříčku.
Takže jsem jezdila v mé vysněné audině, chodila na nejprestižnější soukromou školu v okolí a měla vlastního šoféra. Jmenoval se Hickens a byl fajn. Byla jsem s ním poměrně spokojená.
Po návštěvě kosmetického salónu a pár butiků jsme zašli do nějaké malé a útulné kavárničky v nákupním centru. Dala jsem si dvojité vanilkové mocca a rozklikla facebook. Odpověděla jsem na několik zpráv a poté jsem požádala číšníka ještě o kaviár a rybízový sorbet.
Hickensovi začal najednou zvonit mobil. Tázavě se na mě podíval a já jen znuděně kývla. Zvedl se, odešel před kavárnu a cestou začal něco tiše hovořit do telefonu.
Vypila jsem své kafe a snědla pochutiny, pak jsem dokonce i zaplatila a vypila Hickensovo kafe, ale on se stále nevracel, což mi přišlo hrozně zvláštní.
Po asi dvaceti minutách jsem začala být nervózní a po půl hodině už jsem to nevydržela, zvedla jsem se a šla ho hledat. Prolezla jsem celou kavárnu a dokonce i terasu,ale on nikde nebyl. Pak jsem vyšla ven před kavárnu a šla po chodníku směrem k Pizza hut prodejně. Věděla jsem, že Hickens to tam miluje. Ale ještě než jsem tam došla, stalo se to.
Někdo mi přehodil zezadu přes hlavu pytel a chytil mi obě ruce do svých tlap. Začala jsem ječet, ale i přes pytel mi dali roubík. Zmítala jsem se a kopala, ale pak mě hodili do nějakého malého a stísněného prostoru, zavřeli za mnou dveře a odešli.
Kopala jsem, řvala jsem úplně pohlcená panikou. Ale nikdo mě neslyšel. Bojovala jsem za svobodu, dokud jsem neztratila vědomí.

Tak, to byla první kapitola nové knížky, kterou sem začínám psát. I když je pravda, že spíš než kapitola je to prolog k příběhu, ale od další kapitoly to psaní zase rozjedu. Tak snad se bude líbit. :)