Stockholmský syndrom |POZASTAVENO|

Adrian

BRITTANY

Musím přiznat, že do večera jsem si své rozhodnutí rozmyslela. Nedali mi najíst ani napít. V cele byla zima. A lezly tam krysy. Byla jsem na pokraji zoufalství. Myslela jsem také na svou rodinu. Na kamarády. Na svůj život. Pár hodin poté, co Gregory odešel, mi přinesl jeden z jeho francouzsky mluvících bodyguardů( i když se ukázalo, že francouzsky s nimi Hoffmann mluvil jen proto, abych jim nerozuměla...což se mu povedlo) mobilní telefon, kterým lze vytočit jen jedno číslo, na které když zavolám, dám Hoffmannovi vědět, že jsem si to rozmyslela.
Ten muž mu také rozvázal provaz kolem zápěstí. Teď jsem seděla opřená o stěnu místnosti, vyhládlá a zmrzlá, a sledovala přístroj přede mnou. Věděla jsem, že pokud bude Hoffmann chtít, tak mě tu nechá umřít. A já nedostanu ani šanci pomstít ubohou Rosie.
Pomalu jsem mobil zvedla a zmáčkla tlačítko pro hovor. Rozhodla jsem se dopřát Hoffmannovi všechno, co si jen přeje, jen s takovým háčkem, že bude litovat, že si to vůbec někdy přál. Pomstím jeho dceru.
Po půl minutě vyzvánění jsem si začala myslet, že je to jen nějaký hloupý vtip. Že tady mám prostě jen umřít. Ale pak se konečně ozvalo klapnutí a Hoffmannův blazeovaný tón. ,,Vidíte?" Říkal. ,,Já věděl, že si to rozmyslí. Pošlu pro ni Adriana. Třeba bude ještě ráda, že je teď naše Rosie." Začal se děsivě smát a položil to.
Klepala jsem se strachy s zimou. Kdo je sakra Adrian?
Asi za deset minut jsem v chodbě uslyšela kroky. Strach mi svíral hrdlo a nemohla jsem pomalu ani dýchat. Možná že vyhovět Hoffmannovi byla přeci jen chyba. Bohužel ustoupit už nešlo.
Najednou ve dveřích zarachtal klíč a poté je někdo otevřel. Tohle jsem nečekala.
Ten někdo byl asi devatenáctiletý kluk se světlými vlasy a těma nejmodřejšíma očima, které jsem kdy viděla. Pod šedou mikinou se mu rýsovaly svaly. Byl opravdu hrozně sexy. Hezčího kluka jsem asi nikdy neviděla.
Když se na mě pořádně podíval, na chvíli se zarazil a pak potichu zašeptal: ,,On nepřeháněl. Vážně vypadáš jako ona. Jé promiň. Jsem Adrian, Rosiin bratr. Takže teď i tvůj. Všichni ti budou říkat Rosie, ale pověz, jak se jmenuješ doopravdy?"
Překvapená jeho laskavostí jsem odpověděla: ,,Jsem Brittany Hawkeyová. Je mi sedmnáct."
Usmál se, což bylo vážně okouzlující, a odhalil perfektní bílé zuby. ,,Vážně? Stejně jako bylo jí, než ji..." zatnul zuby a naštvaně se nadechl. Zbytek věty prudce vyprskl. ,,...můj OTEC zastřelil."
Zadíval se někam do dálky, ale hned se vzpamatoval. Zase se na mě pousmál. ,,Mě je devatenáct. Nechceš jít ven a nahoru se ohřát a dát si sprchu a něco k jídlu? Pojď, pomůžu ti vstát," nabídl mi mile a chytil mě za ruku. Zvedl mě ze země a vyvedl mě ven. Dlouho jsme se proplétali spletitými chodbami, než jsme došli ke schodům nahoru. Byla jsem trochu zesláblá, takže mě musel Adrian čas od času podpírat.
Nevím, asi jsem si predstavovala, že všichni členové Rosiiny, tda teď vlastně mojí rodiny budou bezcitní grázlové, ale Adrian byl vyloženě milý člověk. A bylo na něm vidět, jak strašně nenávidí otce za to, co udělal jeho sestře a tím u mě jeho sympatie ještě víc vzrostla.
Když jsme vyšli schody, otevřel Adrian dveře a my stáli na rozlehlé terase obrovského bílého domu. Kolem bylo zlaté zábradlí a na zemi červený koberec. Myslím, že tady bych si zvykla bydlet, pomyslela jsem si, když jsem zabořila chodidla co měkkého koberce. Adrian mě vedl dál nádherným domem, až příliš rychle na to, abych si stihla všechen ten přepych prohlédnout,než jsme došli do veliké jídelny.
Ano,doma jsme sice žili v přepychu, ale tohle byla úplně jiná liga. Kdyby to tak viděli mí malí sourozenci, pominuli by se nadšením.
U stolu už bylo prostřeno pro pět lidí, všechno nádobí porcelánové a příbory stříbrné. Z kuchyně vedle byla cítit sladká vůně jídla. Když viděl Adrian, jak slintám hlady, zasmál se. ,,Ještě ne," řekl mi. Večeři podávají až v sedm a teď je teprve půl páté. Ale jestli chceš,dám ti balíček čokoládových sušenek, co mám schovaný za uvolněným prknem v podlaze. Sladkosti si tam hromadím snad od vždycky. A pak ti ukážu, kde máš pokoj,šatnu a koupelnu."
Radostně jsem se na něj podívala s úplně zapomněla, jak špatně všechno je.,, Ano prosím!" vypískla jsem.
U Adriana v pokoji bylo vše úplně jiné, než ve zbytku domu. Nikde žádné pozlátko, křišťál a červené měkké koberce. Měl na podlaze parkety a desítky maličkých koberečků hlavně v odstínech modré a žluté. Pokoj byl obrovský a bylo v něm velmi málo nábytku. Jen pár skříněk, obrovský kulatý stůl a televize. Ani postel neměl, zato mu ze stropu visela houpací síť. Vážně obrovská houpací síť. Jeho pokoj byl nádherný.
Radostně jsem pískala, jako že se m i opravdu hrozně líbí a on mi hodil sušenky. Musela jsem být ale otočená zády, když je vyndaval, protože prohlásil, že nechce riskovat, že by mu je kdokoli snědl.
Poděkovala jsem mu a roztrhla balíček. Za družného hovoru mě dovedl z jeho pokoje do toho mého.
Když řeknu ,,pokoj" myslím tím místnost, z jejíhož rohu nelze dohlédnout do rohu druhého, plnou zdobených skříněk a bytových doplňků s růžovými měkkými koberci a obrovskou postel s baldachýnem, do které by se vešly klidně čtyři lidi a nemačkali by se.
Stála jsem s otevřenou pusou ve dveřích Rosiina pokoje a Adrian za mnou. Nevěřícně jsem zalapala po dechu a rukou se o něj opřela,abych nespadla. Bylo to něco neskutečného.
Otočila jsem se k němu čelem. ,,Tohle je Rosie?" zeptala jsem se udiveně. Pousmál se. Vlastně to dělal skoro pořád. Bylo to sexy. ,,Tohle je tvoje," odpověděl mi. ,,Ale neboj, budeš mít ještě dost času si ho užít..." přes tvář se mu mihl stín. A nebo se mi to zdálo? ,,...před svatbou. Tam vedle té police jsou dveře do osobní koupelny a z druhé strany ty dveře vedou do šatníku. Jsou tam jednak nové šaty, tak ale i staré Rosiiny, aby nebylo nápadné, že nosíš jiné. Ustroj se a za hodinu se uvidíme na večeři. Trefíš a nebo se pro tebe mám stavit?"
,,Mohl bys prosím přijít? Trochu se bojím tady chodit sama, vůbec nevím, kde co je," Zaškemrala jsem. On se jen usmál a kývnul. Po chvíli dodal: ,,Bude těžké, když budeš má sestra. Máte sice podobný zevnějšek, ale ty nejsi tak chladná a uzavřená jako ona. Ne že by nebyla Rosie fajn...prostě to byla má sestra. Sestra."
Smutně jsem se usmála a objala ho.,,To bude dobrý," šeptala jsem, i když mi bylo jasné, že nebude. Ani nevím proč, nebo jak se to stalo, bylo to spontánní a trochu jsem se bála jeho reakce. Chvíli stal trochu rozpačitě, ale téměř hned mi objetí oplatil. Pak se vděčně podíval, rozloučili jsme se a odešel.
Zamířila jsem k posteli a svalila se na ni. Byla měkoučká. Myslela jsem na to, jak pomstím Rosie. Ne jen kvůli ní, ale i kvůli Adrianovi. Ten kluk je prostě úžasnej!!!

Jinak moc a moc se omlouvám, pokud tam mám nějaká slova špatně, příběhy píšu na mobilu a špatně se to opravuje a navíc tam mám nastavenou automatickou opravu, tak mi prosím odpusťte. TT :)