Stockholmský syndrom |POZASTAVENO|

Wallace

Osprchovaná a převlečená do Rosiiných šatů bez ramínek v temné karmínové jsem si zaplétala cop před jedním z Rosiiných zrcadel. Podívala jsem se na svůj odraz. To máma mi vždycky zaplétala vlasy, ona mě česala. A teď je pryč. Samozřejmě, to jediné, co bych chtěla je utéct odsud a vrátit se domů. Nebo našim alespoň napsat co se stalo, určitě už mě hledají. Jenomže sídla mafie jsou dobře skrytá. Pokud Hoffmann nebude chtít, nikdy mě nenajdou. A on chtít nebude.
Kdybych utekla, okamžitě mě najde a zabije. V lepším případě ušetří mou rodinu.
Nedovolí mi s nimi kontakt. Z oka se mi koulela slza po tváři a nechávala za sebou mokrou cestičku v make-upu, který jsem si před chvílí pracně nanesla.
Tohle byla bezvýchodná situace. Ale pak mi blesklo v hlavě. Ta myšlenka se zrodila tak náhle a nečekaně, že ji úplně zaskočila. Teď jsem Rosie. Ne Brittany. Chytla jsem se té myšlenky jako záchranného lana. Moji rodiče jsou Hoffmannovi.
A brát si budu Clyda. Který o mě nic neví. Nebo...musím zjistit co o mě ví. Jako o Rosie. Jednou se přeci viděli ne? Jako ideální osoba na tenhle pokec mi připadal Adrian.
Ach ne, já si mám vzít nějakého nabubřelého mafiánského magnáta a přitom mám tak sexy bráchu! To je hrozný. Chudák Rosie.
Uhladila jsem si šaty a vydechla jsem. Rozhlédla jsem se po pokoji a pohledem jsem zalétla k hodinám. A zdědila jsem se. Bylo za pět minut sedm!
A já nevěděla, jak se mám dostat do jídelny, kterou jsme cestou s Adrianem míjeli. Do háje, řekla jsem si. Musím svou roli sehrát dobře, jinak nebudu moct domů. A už teď se nesnažím. Rychle jsem si obula první boty, které jsem našla, černé kecky, a běžela ke dveřím pokoje. Mezitím jsem si snažila vzpomenout na cestu k jídelně, jíž jsme s Adrianem procházeli.
Otevřela jsem dveře a ocitla se ve velké bílozlaté chodbě s tlustým červeným kobercem. Zatočila jsem doleva a došla až na roh chodby. Pak jsem šla ještě jednou doleva a prošla jsem kolem schodiště až nakonec další chodby. Teď jsem měla v úmyslu zatočit doprava s předpokladem, že pak dojdu k Adrianovu pokoji, odkud už je to kousek.
Jenže jakmile jsem vyběhla zpoza rohu, vrazila jsem do Adriana, který šel proti. Rozplácli jsme se na koberci, já na něm ležela jako pytel brambor a on spadnul na záda.
,,Jau, ty pometlo, co to děláš?" vyděšeně se ozval.
,,A jéje, promiň. Jsem tele. Ach jo, to je tak trapný!" Rychle jsem z něj slezla a schovala si obličej do dlaní. Panebože, já jsem blbá, takhle se hned ztrapnit! To. Snad. Ne.
Ale pak se začal smát.
,,Nesměj se mi," řekla jsem, ale taky jsem se musela maličko pousmát.
,,Já eh...se nesměju..tobě," opřel se smíchy o zeď. ,, Šel jsem pro tebe, aby ses neztratila, a ty do mě takhle vrazíš."
,,No, asi mám kapánek zpoždění. A ty taky," kysele jsem stiskla rty.
,,No jo. Tak pojď," ještě se tlemil.
Šla jsem s ním a postupně si snažila zapamatovat cestu. Jak jsme se ale blížili, začal ve mě narůstat obří knedlík nervozity. Před jídelnou jsem byla už tak vystresovaná, že jsem se celá klepala.
,,Adriane..."
Otočil se na mě. ,,Co, co se děje? Je ti špatně?" ustaraně se na mě podíval.
,,Ne ne, jen...jsem nervózní. Bojím se tvého otce a...tvou mámu neznám a...bylo prostřeno pro pět, Gregory říkal, že máš ještě bratra, takže...z toho jsem taky nervózní. A z toho co bych měla říkat, co dělat, jak se chovat..."
Adrian se postavil proti mě: ,,Nemusíš být vůbec nervózní Brittany. Ber to jako večeři s tvojí vlastní rodinou. Jako bys byla Rosie. Táta ti bude jen dávat škodolibé rady, máma bude povětšinou mlčet a Wallace, můj brácha bude mít nemístné poznámky. Říkej co chceš a poslouchej tátu, určitě bude říkat něco o Clydovi a vaší svatbě, pak o svých dalších obchodech a pak o vhodné manželce pro mě. Jsem starší než ty, než Rosie, ale mafiáni si hledají nejméně o 3 nebo 4 roky mladší manželky, než jsou oni sami a mafián nemůže provdat dceru před jejím osmnáctým rokem."
,,A...ale vždyť mě bude osmnáct až za tři měsíce!" zakoktala jsem se. ,,Tak jak mě může provdat za Clyda?"
Adrian mě chytil za ramena a podíval se mi do očí. ,,Víš, asi je to pro tebe těžký ale...ty pro něj nejsi ty. Ale ona. On neprovdá tebe, ale Rosie. A té by bylo osmnáct..." jeho hlas se vytratil.
,,Co? Kdy?" vyděšeně jsem se ptala. Musela jsem vědět, jak moc blízko má svatba je.
,,Za tři dny."
,,Ne!"slzy mě začaly pálit v očích. Hoffmann bude chtít mít svůj obchod uzavřený jistě co nejdřív.
,,A to znamená že budeš muset mít narozeninovou oslavu...na kterou by měli přijet tví kamarádi...jenže ty nejsi Rosie...a oni by to poznali. To jsem zvědavý, jak tohle táta vyřeší. A už musíme jít, jdeme pozdě." Kouknul se na mě a když viděl, jak jsem vystrašená, dodal: ,,Neboj se, to zvládneš. Je to jen večeře."
Kníkla jsem: ,,Ale já se bojím!"a slza mi ukápla na šaty.
Adrian se ke mě naklonil a obejmul mě. ,,Vážně, bude to v pohodě. Myslím, že největší problém bude to, že k těm šatům máš ty tenisky." Usmál se na mě a prakticky násilím mě vtáhl do místnosti.
Uvnitř byl stejný velký stůl, jako jsem viděla předtím, stejný obrovský křišťálový lustr a měkký koberec, jen zde bylo o dost víc lidí. U stolu seděl Gregory v čele, měl na sobě oblek a přísně se tvářil. Blond vlasy měl uhlazené spoustou gelu. Po jeho pravé ruce seděla žena v šedých nařasených šatech, které jí sahaly až ke kotníkům, na hlavě měla složitý účes z kaštanových vlasů připevněný stříbrnými pírky.
Vedle ní seděl malý chlapec s tmavými vlasy a zarputilým výrazem ve tváři. Otočil se na nás, když jsme vešli. Snažila jsem se najít nějakou podobu s Adrianem, ale kromě krásných očí byli úplně odlišní. Místa po Gregoryho levé ruce byla prázdná. Čekali na nás.
,,Ahojte rodino," ozval se Gregoryho blazeovaný hlas. ,,Už jsme na vás čekali."
,,Ahoj tati, řekl Adrian. Došel k Dove, své matce, políbil ji na tvář a pak si sedl na místo vedle Hoffmanna. Já jsem zůstala stát ve dveřích jako tvrdé Y. Gregory po mě hodil varovný pohled naznačující něco jako chovej se normálně a mírně pravil:
,,A co ty, dcero má, jak ses dnes měla? Jen si k nám pojď sednout."
,,Já ne-"začala jsem protestovat, ale všichni na mě najednou otočili své výhrůžné pohledy, tak jsem zase rychle ztichla.
,,Ahoj tati, mami, Wallaci," pozdravila jsem je místo toho a na každého jsem se zvlášť podívala. Pak jsem obešla stůl a posadila se na místo vedle Adriana.
,,Vyborně, už jsme všichni," blaženě pronesl Hoffmann. ,,Může se nandavat."
Vtom se z druhých jídelních dveří přihnaly dvě služky a přinesly tácy s jídlem, které nám nandali na talíře. Byla to nějaká vysoká zvěř s noky a nějakým podivným druhem rýže, zalité omáčkou a s ledovým salátem. Další služka nám nalila víno a vodu.
,,Tak na zdraví," pronesl Gregory, jako by se nechumelilo, pozvedl číši a napil se. Nikdo to po něm nezopakoval.
Všichni jsme se pustili do jídla, jen Gregory něco říkal, nikdo ho však moc neposlouchal. Mluvil o nějakém obchodu se zbraněmi a pak ještě o problémech s jedním mužem jménem Paul Struggle. Při druhém chodu už jsem nemohla, a to mi Adrian sdělil, že nás čekají ještě další tři. Hoffmann se nadechl a otočil se na mě.
,,Tak Rosie, řekni, jak se těšíš na svatbu? Zítra má přijít ta cateringová skupina a domluvit se s tebou ohledně hostiny, kytic a šatů. Maminka ti může pomoct, jestli chceš."
Chtěl po mě, abych předstírala. Dobře, ale lehké to nebude. ,,Jasně tati, ale byla bych radši kdybych to mohla udělat s Adrianem, chtěla bych mužský pohled na věc, aby to nebylo moc holčičí a byl spokojený i Clyde."
Hoffmann zlostně zamhouřil oči, ale jen na vteřinu, pak pokračoval: ,,No dobře. Když už ti tedy dovolil připravovat si takové věci samotnou."
Nabral si trochu salátu s mořskými plody a pokračoval: ,, Mimochodem, rozhodl jsem se, že v rámci přípravy na svatbu zrušíme tvou narozeninovou oslavu. Stejně na to nemáš čas. A kamarádky si můžeš pozvat na svatební hostinu, pokud si to Clyde nebude přát jinak."
Aha, jak mazaně jsi to vymyslel, pomyslela jsem si. Teď už jen stačí říct Clydovi, aby mi jakékoli kamarádky zatrhl a je to. Nahlas jsem ale řekla: ,,No dobře tati, ale na té hostině je chci. Vždyť přeci až si mě Clyde odveze, už se nebudeme vídat."
,, To je pravda. Ale však víš, záleží na něm."
,,Chci je tam."
,,Nedohaduj se se mnou."
,,Kdy mám vlastně svatbu?"
,,Za měsíc. A neptej se na takové blbosti Rosie. Sama jsi ten datum vybrala."
,,Co?"
,,Jo, cožpak si to nepamatuješ? Na té oslavě tvého zasnoubení s Clydem!"
,,Neřvi na mě pořád, to si má jako jeden pamatovat úplně všechno?"
,,Ty jsi naše Rosie?"
Všichni jsme ztichli a zadívali jsme se na malého chlapečka, který poprvé za celou dobu promluvil. Wallace na mě zíral jako u vytržení. ,,Totiž," pokračoval ve své větě, ,,naše Rosie by se nikdy takhle s nikým nehádala. Seděla by a mlčela. A taky by si nikdy nevzala ty strašný tenisky k jejím nejoblíbenějším šatům. A vůbec, Ty NEJSI Rosie!"
Všichni jsme na něj koukali. Pak jsem se já otočila na Adriana, Gregory na mě, Adrian na Dove a Dove na Gregoryho. Vůbec mi nedošlo, že tomu malému neřekli, co Gregory udělal.
,,On...to nevěděl že jo? zeptala jsem se Adriana.
,,Ne," naštvaně mi odpověděl Gregory.
,,Hej, co je s mou sestrou?" Wallaceho hlas začal nabírat hysterický podtón.
,,Táta tvou sestru zabil. Pamatuješ, jak jednou po sobě stříleli s tím pánem, co tu byl?  Těsně předtím, než jste jeli s maminkou na dovolenou? Jeli jste tam proto, že on zastřelil Rosie. A tohle je její náhrada. Vsadím se, že otec ani neví, jak se jmenuje," chopil se toho Adrian.
Já začala pomalu brečet, tohle přece nemůže tomu maličkému udělat! Nikdo z nich nemůže! Ale bohužel mohli. Době seděla zticha jako pěna. Jako vždycky.
,,Jak se opovažuješ," zavyl Gregory směrem k Adrianovi.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se mě Wallace.
,,Brittany," špitla jsem. Koukala jsem do země, aby neviděli moje slzy.
,,Nenávidím tě Brittany," řekl Wallace. ,,A tebe," ukázal na otce, ,,nenávidím taky."
Pak se zvedl a s pláčem běžel ke dveřím. Tam se naposledy zastavil. ,,NENÁVIDÍM VÁS VŠECHNY!" zařval a vyběhl z jídelny.

Moc se omlouvám za chyby, jednak píšu na mobilu a pak, když konečně dopíšu kapitolu jsem ráda, že se jí můžu zbavit, tak ji po sobě nečtu. A i přesto moje příběhy čtěte! Jsem moc ráda:)