Nejsem ničím odlišná od ostatních lidí žijících na této planetě. Nemám ani nijak odlišný život, moje dny jsou stejné jako dny lidí kolem mě. Začíná to zpackaným ránem, a končí absolutní únavou.
Abych se představila - jmenuji se Sophia, je mi 20 let a bydlím v Minessotě. Moji rodiče již nežijí - umřeli když mi bylo 14 let při tragické autonehodě, kterou nepřežilo ani auto. Vychovávala mě teta Suzan. Jsem jí za to moc vděčná, protože si nedokážu představit, jaké by bylo, vyrůstat u někoho, koho vlastně vůbec neznám, nebo ještě hůř - v dětském domově. Byla jsem pekelně stydlivá, tichá a pro spoustu lidí i divná. Ve škole, se o mě říkalo, že jsem kvůli té nehodě psychicky nepříčetná. Nebylo to tak, vzhledem k tomu, že jsem psychicky nepříčetná byla už dříve. Milovala jsem čtení, poslouchala jsem převážně klasickou hudbu, oblékala jsem se jako kluk, jezdila jsem na skateboardu a často jsem trávila volný čas v zapadlých kavárnách s knihou. To v lidech vyvolalo zvláštní pocit. „Která 14 letá holka, si chodí číst do kaváren?" ptali se. Nejspíš jen já, protože většina knihoven u nás, byla plná teenegerů, kteří se šli podívat na počítače. Pro mě byly počítače na stejné úrovni, jako moderní hudba. Vůbec nic mi to neříkalo.
Nemám ráda, když je na mě svržena všechna pozornost. Vždy když někam jdu, snažím se být nenápadná. Na každém večírku, pořádaném někým z práce, jsem byla povětšinou přehlížená kolegy, i přáteli. Až do tohoto večera.
Zpozorovala jsem, že si mne všiml do té doby, pro mne absolutně neznámý člověk. Byl mi povědomí, ale nemohla jsem si vybavit, kdo to je. „Třeba je to něčí přítel. Snad se mi chce jen představit." doufala jsem.
„Ahoj." řekl a usmál se na mě.
„Ahoj. My se známe ?" zeptala jsem se hloupě.
„Zatím ne, ale rád bych se ti představil."
„Dobře - byla bych ráda" odpověděla jsem, zatím co jsem si v hlavě říkala „Bože, to je to nejtrapnější, co jsi kdy mohla říct, Sophie!"
„Jmenuji se Joseph, těší mě."
„Sophia. Mě také." usmála jsem se
„Co kdybychom se šli někam projít? Tahle party je pěkně nudná!" navrhl.
„Dobře, pojďme." přijala jsem jeho návrh.
Vůbec jsem nechápala proč to dělám, ale ještě víc bylo k nepochopení to, jak mě dokázal donutit k tomu, abych souhlasila. Když na mě promluvil, cítila jsem takový nepopsatelný pocit. Jako by přede mnou stál anděl.
„Můžeme jít?"
„Jistě." Podržel mi dveře - jak milé gesto.
„Pověz mi něco o sobě, prosím." požádala jsem ho. Myslím, že na můj vkus, celkem mile.
„Dobře. Ale nemám vůbec zajímavý život. Narodil jsem se ve Virginii. Vyrůstal jsem jen s matkou, otec neustále pracoval v Evropě. Věnuji se hudbě. Hraju na kytaru,klavír a violoncello. Miluji čtení knih. Když jsem byl teeneger, měl jsem neustále nějaké brigády v antikvariátech. Miloval jsem tu vůni knih......" povídal dál, ale já se nedokázala soustředit. Soustředila jsem se na ten krásný pocit. Nevěděla jsem, jak ten pocit popsat.
„Povíš mi o sobě něco ty, Sophie?" uvědomila jsem si, že domluvil, musela jsem se vrátit zpátky na zem.
„Také nemám nijak zajímavý život. Aspoň vím, že nejsem sama." řekla jsem, a usmála se.
„Když mi bylo 14 let, umřeli mi rodiče. Při autonehodě. Starala se o mě má teta. Myslím, že toho máme spoustu společného - miluji čtení. Hraju na violoncello. Nemám ráda, když je kolem mě spousta lidí, proto jsem byla moc ráda, když jsi mi navrhl jít pryč z té party."
„To co se stalo tvým rodičům, mě mrzí. Asi bych to nedokázal - žít s tím. Musí to být těžké. Máš můj respekt!"
„Každý se dokáže s něčím smířit. Ale děkuji."
„Mohu tě doprovodit domů?"
„Jistě že ano." odpověděla jsem s obrovským nadšením. Byl tak milý, měl úžasná gesta. Byl jako anděl...
