Jiný život

Kapitola první: Pohovka

ANOTACE: První kapitolka je tady a nutno říct, že je delší, než obvykle kapitoly mívám. Měla jsem prostě pocit, že do ní ještě něco musím napsat. Tak jsem napsala. Chvíli to sice trvalo (aneb seriál teen wolf stále na scéně), ale napsala jsem ji (můžete mi zatleskat :-D ). Takže jak bývá mým zvykem: užívejte, čtěte, hlasujte, komentujte, za všechno vás budu zbožňovat (teda za kritiku asi ne, ale budu ráda, když mi ji napíšete a budu si vážit vaší upřímnosti ).

„Tichošlápku, hlavně nezapomeň: červený se zlatými proužky. Jo a ještě vem nějaký knížky, už teď se jí po nich stýská," nabádal kamaráda James do telefonu.

„To se ti řekne, knížky," odfrkl si Sirius. „Ale jak mám vědět, jaký má nejradši?"

„Prostě nějaký vezmi a hotovo."

„Prostě žádný nevezmu a hotvo," zabručel mladík.

„Siriusi, můžeš bydlet v mém domě, takže pro mě laskavě něco udělej," poprosil ho znovu. Mladý Black však najednou zaslechl od Jamesovy hlavy v krbu jakési zapraskání. Ještě viděl, jak hlava jeho nejlepšího kamaráda zmizela, pak se ozvalo něco jako s kým to mluvíš a poté spojení skončilo úplně.

„Milý," protočil oči a vydal se ke své motorce, kterou mu kluci koupili k sedmnáctinám. Ještě ji očaroval kouzlem před zraky mudlů a vyrazil.

***

Eric se unaveně rozvaloval na posteli. Měl po famfrpálovém tréninku- stal se totiž náhradním odrážečem do národního famfrpálového týmu. Že byl náhradník? To nikomu nevadilo, trénovat musel stejně jako ostatní. Jenže jestli to takhle půjde dál, tak to moc dlouho nevydrží. Volno skoro nemá a vstávat musí v pět hodin ráno. Koho by to bavilo.

Chtěl si teď odpoledne zdřímnout, ale ne a ne usnout. Místo toho vzpomínal na předešlý týden. Tedy, vlastně jenom na jediný den a na jedinou hodinu. Tu, kterou strávil vedle Petunie Evansové. Jako by mu život v její přítomnosti dával smysl. S ní se cítil šťastný, i když to nejspíš mohlo být tím, že už v sobě měl pár skleniček, ale bylo to opravdu pár. Takže mu z toho vyplývala jedna věc: s ní mu dává život smysl. Ale byla to jenom chvilka, namítl si v hlavě. A proto na ni nemůžeš přestat myslet, viď, ušklíbl se druhý hlas. Prostě se mi jenom líbila, na tom není nic špatného, odpověděl mu.

„Ericu! Pojď večeřet!" zavolala na něj jeho maminka. Ne, už nebydlel u ní, ale občas sama přišla k němu domů a udělala mu jídlo, když byl takhle unavený.

„Už jdu, mami!" zavolal na ni a došel do kuchyně. Zasedl s ní ke stolu a vidličkou prošťourával svoji večeři.

„Co je to tentokrát?" zeptala se ho matka.

„Co tím myslíš?" nechápal.

„S čím si děláš starosti?"

„Přestává mě to bavit, pořád takhle jenom lítat za potloukem. Vstávat v pět ráno. A to všechno, prostě už, jako by to nemělo žádný smysl," pokrčil lhostejně rameny.

„Tak najdi něco, co tě baví," pobídla ho žena. Ericovi se hned v mysli objevila tvář Pety. Ona ho baví. Tak dost! Napomenul se, dneska už o ní přemýšlel víc než dost. „Ale koukám, že to není jediné, co ti dělá starosti," ušklíbla se.

„Mami," zavrčel. Jeho mamka vždycky odhalila jeho tajemství.

„Jestli ji máš rád, tak za ní zaleť."

„To by asi nebyl úplně ten nejlepší nápad," poznamenal při představě, že by letěl na koštěti k jejímu domu do mudlovské čtvrti.

„Když myslíš," pokrčila rameny paní Dabsonová a odešla umýt talíř. Následně jen křikla na syna něco ve smyslu ahoj a odešla k sobě domů.