1. When we met

62 11 2
                                    

Probudil jsem se mezi sutinami nějakého domu. Posadil jsem se a skoro si zas lehnul ochromující bolestí hlavy. V hlavě jsem měl prázdno a nedokázal jsem si na nic vzpomenout. Kde jsem? Jak jsem se sem dostal? Jediné co jsem věděl, bylo, jak se jmenuji. Hakyeon.

„Hakyeone. Hakyeone vstávej, už musíte jít!" Ženský hlas mě vytrhl ze snů. Promnul jsem si oči a posadil se. Tenhle sen se mi zdál vždycky no ne sen minulost. První co si pamatuju.

„Brácho, jsi vzhůru?" Dovnitř nakoukla černovlasá hlava Hye Su.

„Jo jsem vzhůru, neboj se, už vstávám." Mávl jsem na ní ospale.

„Koupelna je volná. Rychle ať nepřijdeš pozdě." Řekla mi a hned zas byla pryč.

Usmál jsem se, i když to asi nahlas nepřizná, vždycky se o mě tak starala přesto, že ve skutečnosti nejsem její bratr. Asi to bylo proto, že ona mě před více než čtyřmi roky našla v tom polorozpadlém domě. Naprosto opuštěného a zmateného. Pomohla mi a pak mě dokonce odvedla k sobě. A pak mě její rodina dokonce přijala mezi sebe, přesto že jsem byl prakticky cizí kluk. Jsem jim za všechno tak vděčný.

Vyhrabal jsem se z pokrývek a odšoural se do koupelny. Dal jsem si rychlou sprchu a vyčistil si zuby. To jsem zvládl vcelku rychle. Teď ta delší část. Obličej a vlasy. Hye su si pořád stěžuje, že s péčí o pleť jsem horší než kde jaká holka. Pche, no a co, tak se starám o pleť. Kluci se taky můžou starat o to, jak vypadají.

Trvalo to asi půl hodiny, ale nakonec jsem to dokázal. Upravoval jsem si pár pramínků na hlavě, když jsem předloktí natočil do zrcadla a já se zarazil. Sklopil jsem ruku a koukl se na předloktí. Další matoucí věc na mě. Těsně pod zápěstím jsem měl vytetované číslo 01 a pod lomící čárou napsáno N. To moje tetování už jsem měl, když jsem se probral. Ale ať jsem se snažil zjistit co to je jak jsem chtěl, nezjistil jsem absolutně nic.

Bohužel to nebyla poslední věc, co mě odlišovala od ostatních. Moje vlasy. Byli šedé jako popel ve vyhaslém krbu. Všichni kromě mojí rodiny si mysleli, že si je barvím a bylo to tak lepší. Taky jsem měl nadlidskou výdrž a odolnost. Vždycky když jsme někde běhali tak bych klidně mohl běžet dál zatím co kluci sotva popadali dech. Před pár lety jsem zas spadl ze stromu. Z takové výšky, ze které jsem slítnul, bych si měl přinejmenším něco zlomit, ale já měl pouze pár modřin. Zkrátka a dobře nebyl jsem tak úplně normální. O to víc jsem děkoval rodině Hye su, že jim to nevadilo.

Povzdechl jsem si a vrátil se do pokoje. Z ramínka jsem si vzal uniformu a hodil jí na sebe. Popadl jsem tašku a šel na snídani. V kuchyni u stolu už seděla Hye Su.

„Jsi pomalý a to jsem ti dokonce dnes uvolnila koupelnu dřív." Řekla naoko otráveně.

Prošel jsem kolem ní s ďábelským úsměvem a rozcuchal jí vlasy, za což jsem si vysloužil pár peprných nadávek.

„Ale no tak. Je teprve ráno a vy už se hádáte." Pohoršila se Seo-yun.

„Promiň mami." Usmála se Hye su, dojedla a na usmířenou dala mámě pusu na tvář.

„Ahoj Mami. Čau Hakyeone." Pak popadla oběd, tašku a byla pryč. Nandal jsem si snídani a zrovna začal jíst, když se ozvalo zaklepání.

Seo-yun šla otevřít. Kolem ní se prohnala Hye su se slovy, že si zapomněla, klíče což mě rozesmálo tak že jsem se málem udusil snídaní. Za chvíli byla zpátky dole. Jen rychle zaječela opětovný pozdrav a byla zas pryč.

„Ta si jednou zapomene hlavu." Povzdechla si Seo-yun. Pak se otočila na mě. „ Pospěš si, ať nepřijdeš pozdě do školy."

Koukl jsem na hodiny. Měla pravdu, fakt bych si měl pospíšit. Hodil jsem do sebe zbytek snídaně a rychle si uklidil oběd do tašky. V chodbě jsem si nasadil boty, zavolal pozdrav a vyrazil do školy.

Which number you are?/VIXX/CZKde žijí příběhy. Začni objevovat