SHUT UP! [Teen Wolf FF] *DOKONČENO*

25.kapitola-Nechoď pryč

,,Kde to u všech pekel jsem?" probudilo mě drncání jedoucího autobusu.

,,Ležte v klidu,slečno Foxtrová." zavrčel trenér. 

,,Vaši přátelé trvali na tom abych vás a váš nos dopravil do nemocnice. Tak ležte než zajedem za tu pitomou zatáčku." 

Zalétla jsem rukou k nosu na které jsem měla mokrý kapesník který mi ještě tak před půl hodinou měl nos chladit. Teď na místo toho byl nasáklý mou teplou krví.

                                                                                                             (...)

Skoro celou noc jsme strávila s tím tupcem v nemocnici kde mi po rentgenu- a jeho tisících protestech že jsem v pořádku a že už můžeme jet do motelu- obeznámili že mám přeražený nos. Ve výsledku mi přelepili nos nějakou náplastí co vypadala jako izolepa, napsali mi zprávu a za remcání toho idiota trenéra jsme v šest ráno nasedli do autobusu a odjeli zpět za ostatními do motelu kam jsme se dostali v sedm ráno a trenér s mnoha poznámkami na mou osobu šel vzbudit ostatní. 

Moje taška a věci zůstali v autobusu. Nemělo smysl  vstávat a jít za ostatními. Než se všichni nahrnuli do autobusu přehodila jsem si tričko a pohodlně se uvelebila v sedačce. Podle těch zamlknutých výrazů mých společníků, jsem věděla že se tu na sto procent něco stalo, ale já byla tak unavená že mi to bylo jedno. Zapřísahala jsem se, že se už do dalších vlkodlačích věcí nepletu. (To že mi to moc dlouho nevydrží jsem neřešila.) 

Hlava mi klimbala jak malému dítěti co před chvílí snědlo oběd. 

Sedačka se zachvěla jak se vedle mě posadil Isaac.

,,Ahoj," pohladil mě po tváři.

,,Čau," zívla jsem. ,,Musíš stále napadat můj nos?" 

Zasmál se. 

,,Promiň," majetnicky mě vzal okolo ramen.

,,Uděláš pro mě něco?" vzhlédla jsem.

,,Co?" 

,,Posluž mi těch pár hodin než tam dojedem jako polštář. Mlč a buď pohodlnej." 

Hodila jsem si nohy na sedačku a přitulila se k němu. 

Položil si na mě hlavu a přehodil přese mě mikinu.

,,O všem si popovídáme doma." zívla jsem a pak se už jen nechala unášet do říše snů. 

                                                                                                   (...)

Posledních několik dní jsem opravdu dodržela svůj slib. Nepletla jsem se do vlkodlačích záležitostí a snažila se dělat že je vše zase při starých kolejích. Isaac občas nebýval vůbec doma a tak jsem chodila na celé hodiny za mámou do nemocnice.

Četla jsem jí a vyprávěla. Na netu psali že to prý pomáhá , když je někdo v komatu má se s ním mluvit. Na stole měla květiny které-jak jsem si domyslela-jí donesl pan Stilinski. Tulipány. Máma je milovala. Každé jaro jsme je měli na stole když jsme snídali. 

,,Moc mi chybíš," pohladila jsem ji po hřbetu ruky. ,,Možná jsi nebyla vždy ukázková máma,ale...Ani nevíš jak moc tě teď ve svém životě potřebuju." 

Pozorovala jsem její štíhlé bledé tělo a zavřené oči.

,,Takže," povzdechla jsem si. ,,Pokud chceš,už se můžeš probudit. Mě nebude vadit, že budu mít za mámu vlkodlaka! Postarám se o tebe. Pomůžu ti. Od našeho příjezdu v tom totiž trošku plavu, ale to je jedno. Já tě potřebuju. Vždyť já krom tebe už nikoho nemám. Nemám pomalu ani přátele."