Život Juliet de Davici ✔️

1.

Dnešek je poslední den, kdy budu zde v New Yorku se svojí rodinou. Nechápu proč bych měla zrovna odjíždět z města mám tu vše, co bych si ve svých letech přála. Kamarády, a dokonce i kluka, který mě tedy podvádí s moji nejlepší kamarádkou, ale i tohle je nějaký život, co tu mám. Seděli jsme u rodinné večeře jako každý jiný den až na to, že tohle byla moje poslední večeře s rodiči na dobu neurčitou. Zrovna se otevřeli vchodové dveře bylo mi jasné, kdo jde. Byl to otec, jako vždy pozdě. Vždy kvůli své práci. Vím, co dělá za práci a rozhodně mi to nevadí, každý člověk musí živit nějak svoji rodinu. Jednou mi dokonce řekl, že to celé zdědím a budu pokračovat v tom, co on začal.

Mamka tomu říká rodinný byznys, jelikož to, co dělá otec dělá i ona. Vlastně celá naše rodina má nějakou černou, temnou minulost, o které se moc nemluví. Dokonce bych řekla, že i mě to dostalo. Vlastně, co dělají za práci? Matka obchoduje s návykovými látkami ze zahraničí a otec se stará o bílé zboží a drogy, které se obstarávají zde. A jaká je ta moje minulost? Jelikož, jako dítě máte možnost se k těmto věcem dostat snadno tak jsem tomu propadla i já. Nejdříve to bylo jen časté hulení trávy, nějaká ta extáze a pak klasický kokain. Po dvou rokách to mý rodiče zjistila a poslali mě na léčení, ale teď jsem vyléčená a vím, že bych se žádných drog, krom kofeinu nedotkla.

Sedím u sebe v pokoji a pomalu si balím poslední kufr, jelikož za pár hodin mám být na letišti směr LA. Nechce se mi nikam, ale musím. „Zlatíčko doufám, že máš vše sbaleno. Za pár minut budeme odjíždět." promluvila na mě matka i přes zavřené dveře, než vešla za mnou. Byla jsem připravená vždy na všechno, ale na tohle rozhodně ne. Zavřela jsem kufr a odešla po boku svojí matky přímo dolů. Táta čekal už nervózně u dveří, jelikož vždy chodí sem a tam a je smyslu zbaven. Podíval se na mě a jen se usmál. Popadl můj kufr a odešel ven. Odešla jsem ještě do našeho obýváku, kde seděl můj bratr. Chtěla jsem se s ním ještě rozloučit, než odletím. „To se opět díváš na tu divnou telenovelu a semnou se ani nerozloučíš?" bratr se podíval přes rameno a jen se zasmál. „Jasně, že jo. Nemůžu svoji malou sestřičku poslat přes půlku států jen tak bez mého rozloučení." přišel a objal mě dost silně. „Mám tě rád, budeš mi tu chybět." řekl dost tiše, ale já jsem ho slyšela. Odtáhla jsem se a odešla „já tebe taky." křikla jsem ještě na něho. Můj bratr byl jediný člověk, se kterým jsem se zatím rozloučila. Kamarádům jsem nic neřekla, jelikož vím, že by to nedopadlo dobře. Hlavně těď budu jiný člověk.

Po půl hodině cesty jsem se musela už zeptat „Proč musím odletět?" mamka se na mě podívala „Je to tak lepší. Jsi jediná, kdo nemá zápletky se zákonem. Jen jsi měla v sobě drogy toť vše." „Takže musím jet pryč kvůli vašemu podnikání?" „Jo. A dál se o tom nebudeme bavit. A strýček Ed se na tebe těší drahoušku." strýček Ed je skvělí člověk, vždy se o mě staral jako o svoji a prázdniny u nich byly vši dokonalé, jak by dítě chtělo. Vlastně jsem u něho byla do svých pěti let, takže svůj starý pokoj tam mýt budu, jen mi postel bude malá.

Stály jsme před letištěm, objala jsem rodiče na stejno. Budou mi chybět. Dovnitř jsem vešla už sama. Prošla jsem vším, čím jsem měla a už jsem čekala jen na letadlo. Opírala jsem se o zábradlí a koukala na letadla, která buďto přilétala nebo odlétala. Popadla jsem telefon a vyfotila si to. Třeba se sem už nikdy nevrátím, kdo ví.

***

Los Angeles. Zrovna čekám na to až mi přijede kufr. Let byl docela krátký, jako malá si pamatuji, že to trvalo věčnost, než jsme sem doletěli. Támhle je. Popadla jsem kufr a mířila jsem si to přímo pryč odsud. Strýček na mě měl čekat venku před budovou letoviska. Zastavila jsem se a rozhlížela jsem se kolem. Až jsem ho uviděla, byl stále stejný ani jeden kousíček jeho samotného se nezměnil až na to, že nám trošičku prošedivěl a možná víc vypadal jako můj táta. Bratři, jak se patří. „Juliet. Rozhodně jsi nám vyrostla do krásy a jsi větší, než si tě pamatuji." zasmál se Ed a já s ním. „ty jsi se vůbec nezměnil, jsi stále stejný, jak si tě pamatuji. Jen možná vypadáš víc táta." zasmál se znova, dokonce i stejný smích mají ani se nedivím, že jsem mu jako malá říkala tati místo strejdo. „Pojedeme? Chci vidět zbytek rodiny." Ed jen přikývl, vzal mi kufr a mířili jsme si to k jeho autu.

Nejeli jsme nijak dlouho, los angelská špička utíkala dost rychle. Strýček a rodina bydlí dost na konci LA dokonce bych řekla, že je to odlehlé místo mezi LA a jinými městy, ale stále je to místo, kam se vždy ráda vrátím.