Život Juliet de Davici ✔️

6.

„Slečna Juliet se probouzí..." bylo to, co jsem slyšela. Snažila jsem se otevřít oči, ale silná bolest mi to zakazovala. Moje hlava bolela tak moc, že jsem se bála i pohnout nebo udělat jakýkoliv jiný pohyb. Pomalu jsem otevřela oči, ale ihned jsem je zavřela. „Slečno, jsem doktor Adams. Měla jste autonehodu před dvěma týdny. Dnes jsme vás probudili z umělého spánku..." jeho hlas zněl až moc pochmurně a věděla jsem, že to není vše, co mi chce říct. „Co se stalo?" doktor sklopil svůj pohled k zemi „Je nám to moc líto, ale autonehoda byla až moc vážná. Při operaci vznikly komplikace." Po tvářích mi začaly stékat slzy. Doktor přešel na konec lůžka. „Potřeboval bych vědět, zda něco ucítíte, když vám šáhnu na dolní končetiny." odtáhl deku a vzal si propisku ze svého lékařského pláště. „Cítíte něco?" zakývala jsem hlavou na zápor. „Sestřičko přivezte prosím vozík." „Nervy v nohách přestaly fungovat při operaci. Snažili jsme se udělat vše."

Chci umřít, už nikdy nepromluvit. Můj život se začínal znovu bortit jako před několika lety. Otevřely se pomalu dveře, ze kterých vyletěla malá hnědovlasá princezna Rory. „Juliet. Nevěděla jsem, že jsi Šípková Růženka." začala se usmívat a chytla mě za ruku. Musela jsem se na ni usmát „Přesně tak." Rory se ke mně nahnula a dala mi pusu na tvář „Tak a teď jsi zdravá." zasmála se a já sní. 

***

Jediné, co mohu je jen ležet, sedět, být vozíku a vozit Rory. Jsem už tři dny doma. Za ty dny jsem ani jednou nebyla venku, nezavolala nikomu ani rodině. Při propuštění mi bylo ještě oznámeno, že by se mohla u mě projevit Amnézie u určitých věcí nebo lidech, ale zatím ani jedno z toho. Všechno si pamatuji, kdo je kdo. Jen si stále nepamatuji ten důvod, proč jsem odjížděla z domu. Bylo mi to několikrát řečeno, že jsem se měla sejít s Derekem, ale já tomu stále nevěřím. Určitě to mělo jiný význam a ani nevím, kdo to je.

„Měla bys s námi vyrazit ven. Jsi stále jen doma." „Kam bych měla vyrazit? Však jsem a budu připoutaná jen k vozíku." zasmála jsem se ironicky na Edwarda a otočila se od stolu přímo na něho, abych ho aspoň viděla „Gabi a Aby se po tobě ptají. Dokonce tě byly navštívit." chtěla jsem se zpět otočit ke stolu, ale to by nebyl Edward, kdyby něco neudělal „Prosím, aspoň kvůli mně a holkám." kývla jsem. „Dávám ti pět minut." křičel na mě, když odcházel z mého pokoje. Vyjela jsem přímo z pokoje na chodbu. Byl už podzim, takže jsem popadla bundu, co ležela přehozená přes zábradlí a vylezla ven. Kdyby nebylo mého strýčka, tak bych ani nevyjela z verandy. „Pomůžu ti." promluvil Thomas, který se najednou objevil z ničeho nic. „Díky."

„Tak jo. Pojedeme na Santa Monicu, aby se naše Juliet trochu pobavila a mohla zase žít." zasmál se Edward. Snažila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo. Edward mě posadil na sedadlo spolujezdce a vozík hodil do kufru. Podívala jsem se za sebe a doufala, že pojedu s Edwardem sama, ale mýlila jsem se, seděli tam obě dvě moje kamarádky. „Konečně tě rády vidíme. Mělo to být překvapení, ale otočila jsi se dřív, než jsme stihly reagovat." promluvila Gabi a přes opěradlo mě objala. „Užijeme si to společně." dodala Aby a usmála se na mě. Ten její úsměv vidím ráda, a hlavně jsem ráda, že je mám. „Můžeme vyrazit?" podívala jsem se na Edwarda a jen kývla. Rozjel se. 

Nebudu lhát, ale celou cestu jsem se bála, že někdo nabouráme, ale vím, že by to Edward nedopustil. Celou dobu měl puštěné písničky, které holky vybraly. I když mají špatný vkus tak jsem se bavila. Dorazili jsem na parkoviště kousek od pláže. Všude okolo nás bylo dost studentů, dokonce i známé tváře ze školy. Začala jsem mít větší strach, že mě z nich někdo pozná a bude se na mě dívat špatně. Holky už dávno vylezly a došly k naší partě lidí, která stála opodál u Thomasova auta. „Jsi v pohodě?" chytl mě Edvard za ruku a díval se na mě. „Jo jsem, jen mám strach. Je tu dost lidí." „Jo to je. Všichni ví, co se ti stalo a drželi ti palce, abys ses nám vrátila z kómatu." usmál se.

Edward sám vylezl a odešel přímo ke kufru. Sama jsem si otevřela dveře a koukala směrem k partě lidí. Zatím si mě nevšimli. „Chceš pomoct?" přijel i s vozíkem k mé straně „Zvládnu to sama." usmála jsem se na něho a snažila se přehodit na vozík. Nebylo to jednoduché, ale zvládla jsem to. „Kdyby něco tak řekni. Půjdu napřed." bez dalších slov odešel a já seděla na vozíku u strany spolujezdce a čekala, zda budu mít odvahu jet za ostatními. Pokud budu dokonce života na vozíku, budu se s tím muset smířit už teď. Rozjela jsem se přímo k nim. 

Dojela jsem přímo k nim. „Naše Juliet je zpět." přišel ke mně Daniel a objal mě. Jeho objetí jsem opětovala a snažila se o úsměv. „My jsem ti říkaly, že budou mít radost, že jsi tady." přišla ke mně Aby a objala mě, jelikož v autě neměla moc možnost. „Jsme rádi, že si nás pamatuješ." promluvila Gabi, které v ruce držela plechovku piva a opírala se o Edwarda „Něco mi uniklo za tu dobu?" podívala jsem se na ně. Oba dva rychle zpozornili a odstoupili od sebe „Jen buďte u sebe. Sluší vám to spolu." usmála jsem se ihned se k sobě zase dali a úsměv mi opětovali. Byla jsem šťastná, že si Edward někoho našel a jestli je to Gabi tak jedině dobře. 

***

Možná jsem měla v sobě trochu alkoholu, ale byla jsem ráda, že jsem mohla jet. Seděla jsem v autě a povídala si potichu s Edwardem, jelikož holky vzadu spaly. „Byl tam ten kluk, za kterým jsem údajně v ten moment jela?" „Ne i když jsme mu říkali, že tam budeš. Tak se bál, že si ho nepamatuješ. Zatím mu to nikdo neřekl, že ohledně něho máš tu amnézii." kývla jsem „Měl bych ti, ale něco říct Juliet." „Jen povídej, po dnešku chci slyšet už jen dobré zprávy." zasmála jsem se, ale jeho výraz byl spíše dost vážný. „Zítra ráno ti přijedou rodiče, když jsi se vzbudila táta jim to volal." „Myslíš si, že to bude peklo?" jestli přijedou vznikne peklo na zemi. „Možná i horší než peklo. Moc dobře všichni víme jaká je moje matka.