Život Juliet de Davici ✔️

5.

Zapípal mi telefon. Podívala jsem se na displej. Zprava od Dereka. Telefon jsem otevřela a podívala se na zprávu „Za pět minut jsem u vás." klasická zpráva od něho. Vstala jsem a snažila se postavit na nohy, ale nebylo mi vůbec dobře. Po včerejšku jsem jako tělo bez duše. Vůbec jsem za Thomasem neměla chodit, byl to špatný nápad. Popadla jsem béžovou košili po dědovi a vydala se ven z domu. Sedla jsem si na schody a čekala na Dereka. „Dneska nejedeš semnou?" zakývala jsem na zápor Edwardovi, který stál za mnou. „Nemyslíš si, že to s Derek je jen kvůli Thomasovi." „Proč by mělo?" posadil se vedle mě a já si hlavu opřela o jeho rameno „I přes to všechno, co ti udělal. Jsi nechtěla, aby to tvůj otec udělal. Stála jsi za ním i v tom nejhorším..." před našim domem zastavil Derek, vystoupil a čekal až přijdu. Vstala jsem a podívala se ještě na Edwarda „...A kdyby nebylo jeho. Ty by jsi tu taky už nebyla."

„Děje se něco Jull?" zeptal se mě při cestě do školy Derek, nemohu mu říct, co mi řekl dnes ráno Edward. Určitě by ho to jenom rozčililo. „Jen mi není od rána moc dobře, ale to se zlepší během dne. Určitě." Derek jen kývnul. Zastavil na školním parkovišti. Ihned jsem vyšla z auta a šla ke škole. „Že by to byl nový objev?" promluvila na mě Aby. Vůbec by si jí nevšimla, kdyby na mě nepromluvila. „Promiň málem bych si tě nevšimla. Ale ne, jsme jen kamarádi s Derek." opravdu jsem teď zalhala. „Dobře, jdeme na hodinu?" kývla jsem na její otázku a odešla jsem přímo za ní. V kapse se mi ozval telefon, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Měli jsme hodinu matiky. Tím, že jsem přešla v půlce semestru. Seděla jsem sama a vůbec mi to nevadilo. Dívala jsem se z okna a jedním uchem se snažila poslouchat výklad učitele. „Promiňte mi, ale byl jsem ještě v ředitelně." „V pořádku posaďte se dozadu." podívala jsem se tím směrem. Sakra. Skrčila jsem se na židli tak, aby mě nebylo tolik vidět. „Ahoj krásko. Dlouho jsme se neviděli." chtěl mi dát pusu, ale já mu uhnula. Narovnala jsem se a snažila se víc zpozornit na učitele.

„Neřekla bych, že ty zrovna s ním." byla to zpráva od Aby. Podívala jsem se jejím směrem a ta se jen culila, podívala jsem se na ní svým pohledem. Její grimasa odpovídala slovům promiň. Usmála jsem se na ni a její malou omluvu přijala. Aby byla jiná než mí přátelé z New Yorku, byla svá a usmívala se stále...

*po měsíci*

Dnes je pro mě velký den. Tenhle týden je sám od sebe výjimečný. Konečně jsme si s Derekem ano a jsme spolu. Zrovna jsem ve svém pokoji a připravuji se na naše výročí, na naše další rande. „Vypadáš úchvatně. Otec i matka by na tebe byli pyšní." usmála jsem se „Byla bych ráda, kdyby tyhle věci mohly prožívat semnou. Mám tady jenom vás a tebe babi." „Já vím, sluníčko. Je to pro tebe těžké, ale i my jsme na tebe pyšný, jak nejvíc to jde." popošla jsem přímo k babičce a objala ji co nejvíc umím. Nevím, co bych bez ní dělala, vždy věděla, co má říct ve správnou chvíli.

Udělala jsem poslední úpravy a usmála se sama na sebe do zrcadla „Je tady taxi." křikl na mě strýček a já ihned seběhla dolů. Rozloučila jsem se s rodinou a odešla přímo ven. „Dobrý večer. Restaurace Patina." řidič jen kývl a rozjeli jsme se. Podívala jsem se na hodinky. Derek tam bude určitě dřív jak já. „Myslíte, že by to šlo jet trošku rychleji, prosím." „Určitě slečno, budeme tam coby dub." kývla jsem a víc se uvelebila na zadním sedadle a pozorovala město...

Věřila jsem tomu muži, že mě doveze do restaurace včas, ale omračující světlo bylo silnější...