Život Juliet de Davici ✔️

8.

Od chvíle, kdy mi doktor řekl, že mám možnost chodit. Byla jsem šťastná. Měla jsem vše, co jsem chtěla kdy mít. Venku bylo stále teplo na to, že byl už prosinec. Seděla jsem na lavičce zabalená v dece u jezera. Chtěla jsem být chvíli sama, jelikož doma je to blázinec. Každou chvíli mi volají rodiče, zda jsem už začala chodit. Popravdě jsem jim neřekla, že mám tuhle možnost. Možná jsem jim to neřekla z toho důvodu, že nikdy o mě neměli tak velkou starost a jejich pozornost se mi líbí.

Vlastně je jedna věc, která mi vadí, a to je ta amnesie. Krom toho, že chodím na rehabilitace tak jsem začala chodit ještě k doktorovi a snažíme se společně si rozpomenout. Ale stále nic. Pamatuji si celou rodinu, některé mé přátele. Ale toho jednoho člověka stále ne. Snažil se semnou mluvit a trávili jsme spolu asi tři dny, abych si vzpomněla ale stále nic.

„Tady jsi." objal mě zezadu Thomas. „Já věděla, že ti to doma někdo řekne." zasmála jsem se a nabídla mu část mojí deky „Ani jsem tam nemusel být. Edward mi volal ihned." mohlo mě to napadnout. „Není ti zima? Zajel bych na čokoládu." žduchnul do mého ramene jemně. Usmála jsem se a jen jsem přikývla. Thomas vzal deku a já popadla svoje berle. Bylo pro mě těžké ještě chodit, ale malé krůčky jsem zvládala perfektně. Ale určitou bolest jsem na sobě nedávala dát.

„Jenom horkou čokoládu, nic jiného nechceš? „Jen tu horkou čokoládu a šlehačku." kývl na mě Thomas a odešel do kavárny. Seděla jsem v autě a čekala. Viděla jsem přes čelní sklo, jak stojí u pokladny a usmívá se na baristku. Byla hezká. hnědé vlasy, menšího vzrůstu. Podívali se oba dva mým směrem ihned jsem dala pohled pryč. Moje oči skončili pohledem u kastlíku. Podívala jsem se do kavárny a zpět na kastlík. Měla jsem chuť ho otevřít a zjistit jaké tajemství se v něm ukrývá. Udělala jsem to. 

Menší pytlíčky s trávou, zaplacené pokuty, bonbony. Nic zvláštního. Chtěla jsem kastlík zavřít a už se mému nepovedenému prozkoumávání Thomasova auta nevěnovat, ale v zadní části bylo něco, co mě zaujalo. Revolver 22, možná s 9 ranami. Naposledy jsme tuhle zbraň měli v našich deseti. Půjčil nám ji Thomasův otec, abychom mohly střílet na plechovky vzadu na zahradě. Můj bratr z toho byl dost naštvaný, a to nemluvím o reakci strýčka. Thomasův otec byl úžasný, skoro jako můj otec. Vlastně byly to dobří přátelé do té doby, dokud si nevzal touhle zbraní život. Thomas nikdy nevyrůstal v dobrých životních podmínkách, ale i tak jsem jeho rodinu braly za tu naši a zase na opak. Vlastně Thomas nikdy neměl nikoho, jeho matka od nich odešla a on zůstal s otcem. 

„Vzal jsme ti šlehačku na víc a pytlík medvídků..." posadil se vedle mne a pak už nic neřekl. „Promiň...Byla jsem asi jen moc zvědavá." můj nápoj vzal a posadil ho do držáku a medvídky hodil na palubku auta „Neomlouvej se." vzal zbraň vrátil ji zpět do kastlíku a zavřel, ale jeho ruka stále byla tam. „Nebudeme se o tom bavit." jen jsem přikývla.

***

Vánoce, vánoční svátky. Možná jeden z lepších časů, na které vždy ráda vzpomínám. Každé Vánoce se slavily zde. Sjela se celá rodina a užívali jsme společné radovánky, koukali na filmy, pekli cukroví a snažili se postavit stromeček. Jak to bude tento rok není nikomu známo. Seděla jsem v obýváku a koukala se Zoe na vánoční pohádky. Teda aspoň ona se koukala a já přemýšlela, zda přijede opět celá rodina.

„Zoe mohla bys jít do pokoje a připravit si věci na večer. Přijdu ti to poté zkontrolovat." Zoe jen odcupitala na horu. „Vím, že je tohle pro tebe těžké Juliet, ale zatím se ním nikdo z tvých rodičů neozval, že by přijeli na vánoční svátky." přisedla si ke mně teta. „Já jen, nikdy jsem nezažila Vánoce bez nich ani když jsem na tom byla špatně, vždy byla nějaká možnost." „Tomu rozumím, ale uvidíme, jak to bude tento rok. Dneska ještě někam jedeš?" přikývla jsem „Thomas pro mě přijede, mám ještě jednu kontrolu." teta se jen usmála a odešla zpět do kuchyně.