Odstrčená /dokončená/

Příběh

Je další ráno, další pondělí a zase škola. Už dlouho zaryté koleje, ze kterých není úniku. Pro všechny jsem bezproblémová holka s dobrými školními výsledky, co se často směje a všem ráda pomůže. A podle spolužáků holka s úžasnými rodiči, kteří jí vše dovolí. Jen já znám pravdu, opravdu ráda pomůžu, s pár lidma se i ráda zasměju, ale pro rodiče důležitá nejsem. Starají se o mě spíš jen z povinnosti, dlouho mi trvalo to přijmout. Celou šestou třídu jsem pracovala, abych je zaujala dobrými výsledky, nezajímalo je to. V sedmičce jsem se na to naopak vykašlala, jen zázrakem jsem nepropadla. A taky jen z důvodu aby si mě všímali, zase neúspěšně. Všem okolo mě rodiče známky chválili nebo se s nima učili a pak jim to vyčítali, ale mým rodičům to bylo úplně jedno. V osmičce jsem začala pracovat, tentokrát ne kvůli rodičům, ale kvůli sobě. Chtěla jsem mít šanci dokázat aspoň sobě, že na to mám. Že se dostanu na dobrou školu, i když to nebude snadné, ale jen z dobré školy si mám šanci najít dobře placenou práci. A vytvořit tak zázemí pro dítě, které ale nikdy nebude přehlížené. NIKDY!

Pravidelná denní rutina, na kterou si člověk zvykne tak, že už není možné jen tak skončit. Probuzení, nasadit masku, smýt slzy, plán snídat padá z nedostatku času a do školy. Mezi nic netušící lidi, mezi duševní nepřátele, mezi další herce.

Cesta do školy není nijak dlouhá, přesto se zdá, že cesta trvá moc dlouho. Krok za krokem se blížím k nechtěné budově. Opět nasazuji úsměv, který vždy všechny oklame. A to i mou dobrou kamarádku, asi jedinou v celém světě, ale ani ta netuší, jak těžké je pro mě žít, jak trpím každou minutou, vteřinou strávenou na tomto světě.

Část cesty překonaná, stojím před skříňkou, beru si učebnice a nechávám tu bundu. Zavírám ji, a s klíčema v rukou se vydávám do třídy matematiky. Jediné hodiny, kterou mám ráda, zaměstnám na ní svou hlavu, a nemusím tak myslet na svůj život. Lépe se tak udržuje maska štěstí.

Brzy mě čekají přijmačky, a i na ty se učím, tak volný čas trávím počítáním příkladů, co by se tam mohli objevit. Ale každou chvíli na mě někdo mluví, chtějí pomoci se školními záležitostmi a tváří se jako by se špatnou známkou hroutil celý vesmír, a při tom netuší, že se dívají na člověka, kterému škola přijde jako jeden z nejmenších problému, na člověka koho si nikdo nevšímá a nikdo ho nepotřebuje, pokud to není nutné. Jsou tu i lidi, co mě obcházejí jako by se mě báli, pro další vůbec neexistuju. Jedině pro učitele, kteří si na mě můžou vylít zlost, nebo naopak požádat o jakoukoli pomoc. Ví, že já udělám všechno, jen abych se zaměstnala.

Poslední hodina před obědem končí. Vydávám se se třídou na oběd, normálně jím, nebo spíš víc než bych měla, proto mě někteří mají za nenažranou, ale mě to nevadí, aspoň se mi pak nehrabou v osobním životě.

Domů nejdu, nemůžu, ještě mám odpoledku. A před ní hodinu času. Nikam nejdu, nemám s kým, a ani kam. Na to abych jela domů, bydlím moc daleko, nestihla bych se vrátit. Se sluchátkama v uších zírám do prázdna, nakonec si výtáhnu knížku z tašky a pustím se do čtení. Hodina uteče celkem rychle.

Jsme na počítačích, zadá nám práci, za pár minut je hotová, nevím, co dělat dál. Citáty ani smutné obrázky vyhledávat nemůžu. Mohl by někdo pojmout podezření a to by mohlo narušit mou masku. A to nemůžu dovolit. Posledních dvacet minut se strašně vleče, ale nevím, na co si stěžuju, domů stejně nespěchám, rodičům je jedno jestli se vrátím dřív nebo později, spíš litují, že se vůbec vrátím. A kam jinam bych šla, stejně nemám.

Zvoní.

Beru tašku a vyrážím do šaten, jdu pomalu, stejně nespěchám a aspoň se nebudu muset tlačit v davu spolužáků. Když dojdu dolů, už tam nikdo není, tak jako obvykle. V klidu probírám, které učebnice má cenu brát domů, a které tu mohu nechat.