Dopisy Tobě | yoonmin

Dopis druhý

Nejmilovanější Jiminie,

dnes jsem hodně přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi řekl, když jsme se poprvé potkali. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Bylo to včera? Ne, nejspíš ne. Ale to nemůžu vědět jistě. Teď už si nemůžu být jistý vůbec ničím, Jiminie. Ale teď zpět k našemu prvnímu stekání. Jistě si ho pamatuješ stejně dobře jako já, protože něco takového se nezapomíná, víš?

Stalo se to, když jsem jel domů vlakem z mojí každodenní návštěvy knihovny; pamatuješ přeci, jak jsem miloval knížky. Ten vlak je vždycky takový špinavý a plný ještě špinavějších lidí, ale bylo tak pozdě a já byl tak unavený, že jsem si sedl na první volné místo, které jsem viděl. Snažil jsem se seč to šlo, ale byl jsem vážně tak unavený, Jiminie, Tys to vždycky chápal. Kodrcání a tiché hučení vlaku mě uhoupalo ke spánku, i když Tobě to šlo mnohem lépe, a neprobudilo mě ani hlášení konečné zastávky. Spal jsem pokojně dál a byl bych v tom zpropadeném vlaku zůstal, ale Ty sis mě všiml a jako jediný, jediná bytost v tomhle shnilém světě, jsi zůstal a - jak jsi mi později vyprávěl - díval ses na mě a pomyslel si, že jsem to nejkrásnější, co jsi kdy viděl a nemohls mě tam jen tak nechat sedět. Vím, že jsi přemýšlel, jak nejšetrněji mě vzbudit, protože jsi mě miloval bezpodmínečně a Tvoje láska neměla hranice, takže jsi tam jistě chvíli jen přešlapoval na místě, ale protože jsi to byl Ty, Jiminie, který vždycky všechno vyřeší, pohladil jsi mě jemně po ruce, protože jsi už od prvního pohledu věděl, že bych se vylekal a to jsi nechtěl, že? Je jisté, že jsme si byli souzeni už od toho, co jsi mě spatřil, jinak by ses mě ani nepokoušel vzbudit.

Ale já ještě netušil, že to jsi ty, protože jsem se teprve probouzel, ale cítil jsem na sobě tvoji dokonalou ruku, její žár se mi propaloval přímo do kůže i přes moji oblíbenou bundu, kterou jsem si ten den vzal jistě jen kvůli Tobě, osud tomu tak chtěl. První co jsem uviděl jsi byl Ty. Myslel jsem si, že jsem zemřel, že se nacházím v nebi a vidím anděla, tak krásný jsi byl a Tvé tmavé oči - propaloval jsi mě pohledem tak ostrým, že jsem to nevydržel a uhnul očima, díval jsem se dolů a naplno pociťoval to tření, které mezi námi probíhalo, jen Tvoje přitomnost jako by se mi propalovala do duše. Doufal jsem, že odejdeš, protože konverzace s cizími lidmi nebyla moje silná stránka, ale Ty ses zasmál smíchem krásnějším než rajská hudba, udělal bych cokoliv, abych ho slyšel znovu, a já si připadal jako by mi někdo právě dal facku a to nejjemnější pohlazení zároveň, takové pocity jsi mi způsoboval, Jiminie. A pak se to stalo, to, na co nikdy nezapomenu, protože jsi byl první, kdo se ke mně takhle zachoval.

Pamatuji si to úplně přesně, řekl jsi, že je čas vstávat, sluníčko. Jistě jsi tušil, co to se mnou udělá, jinak bys to neříkal. Nikdy mě nepřestalo udivovat, co mi způsobilo těch pár slov, jak jsi mě nazval, sluníčko. Často jsem pak přemýšlel, proč jsi zvolil zrovna tohle slovo a myslím, že vím proč, Jiminie. Byl jsem totiž Tvoje Slunce, bytost nezbytná pro Tvou existenci, byl jsi planeta na mně závislá, ať už jsi chtěl nebo ne, ale Ty jsi chtěl, jinak bys mi řekl jinak. Já byl Tvé Slunce a Ty můj vesmír, byli jsme neoddělitelní, propojení nevinnou láskou.

Zamiloval jsi se do mě na první pohled, a když jsem se díval do Tvých očí, měl jsem pocit, že se v nich utopím, chtěl jsem takhle zůstat sedět navždy a jen se na Tebe dívat, poslouchat Tvůj hlas a ta krásná slůvka, kterými jsi mě častoval. Stočil bych se do klubíčka a Ty bys mě objímal, šeptal bys mi do ouška a ano, později se má přání vyplnila, v tu chvíli jsem ale ještě nic z toho netušil, a tak jsem se s rudými tvářemi zvedl a chtěl odejít, ale Jiminie, Tys mě chytl za ruku. Dotkl ses svou kůží té mé, Tvůj dotek mě spálil a zahřál a probudil ve mně pocity, o kterých jsem ani nevěděl, že existují.

Bál jsem, co mi uděláš, protože stýkání s cizími lidmi mi nikdy nedělalo dobře, vlastně jsem se s nikým moc nebavil, takže jsem strnul na místě a Ty jsi jistě zahlédl červeň mých tváří a strach v mých očích, protože Tvůj výraz zjihl a stisk na mém zápěstí povolil, řekl jsi počkej, a já čekal, zatímco jsi něco lovil v tašce, trvalo to jen chvilku a já už chtěl začít utíkat, protože co kdybys mi chtěl něco udělat, ale nakonec jsem zůstal, protože něco hluboko ve mně mi napovídalo, že takhle to je správně a takhle to má být, nesvedla nás dohromady náhoda, nýbrž tohle bylo plánované, my jsme byli plánovaní, Jiminie, patříme k sobě a nic a nikdo nás nemůže rozdělit, jsme jako tělo a duše, jedno bez druhého nemůže být, jsme zamilovaní jeden do druhého, aniž bychom to tušili a bylo předem dáno, že v tomhle vlaku v tenhle den v tuto hodinu mě nazveš tím nejkrásnějším, čím jsi mohl. A tak jsem čekal a sledoval, jak na svou jízdenku něco píšeš, vůbec jsem se nestaral o to co, jen jsem sledoval Tvé nádherné ruce, které se mě před chvílí dotkly a připadal jsem si jako vyvolený, že jsem to byl zrovna já, koho jsi obdařil svým dotykem. Lístek jsi mi podal a usmál se, tohle jediné gesto mi dokázalo rozklepat celé tělo, třásl jsem se a kolena se mi podlamovala a já se bál, že když natáhnu ruku a vezmu si ho, rozplyneš se v oblaku páry jako přelud, protože někdo jako ty přeci nemůže být člověk, jsi něco nepochopitelného pro tento svět, příliš krásný, příliš hodný, příliš dokonalý, vymykáš se veškerému vědění a pochopení. Tak strašně jsem ten malý kousek papírku chtěl vzít, ale bál jsem se, Jiminie a jako vždy jsi to poznal, viděl jsi hluboko do mě a sám sáhl po mojí ruce, kam jsi svou jízdenku vložil, stiskl jsem ji v dlani, ani se na ni nepodíval. Řekl jsi mi, že jsi Jimin a při těch slovech jsem myslel, že jsi opravdu anděl, protože máš dokonce i andělské jméno, a já zíral nejdřív na Tebe, ale protože jsem věděl, že už zase musím být úplně rudý, sklopil jsem pohled na své boty a ani mě nenapadlo říci ti mé jméno, tak moc v rozpacích a šťastný jsem byl. Zavolej mi, sluníčko! bylo poslední, co jsem slyšel, protože jsem rychle vyklopýtal ze dveří našeho vlaku, srdce v hrudi mi zběsile bušilo a Tvůj dotyk jsem na sobě stále cítil.

Ach, Jiminie, co mi to jen děláš, vzpomínám tu na náš první den, jak jsem ti nikdy nezavolal na to číslo, které jsi mi dal napsané na Tvém lístku - který jsem si pečlivě uschoval, ale teď ho nemohu najít -, ale Tys byl tak chytrý a osud tomu tak chtěl, že příští týden jsem jel tím samým vlakem a Ty jsi to určitě tušil, a tak jsi šel do toho stjného vagónu a snažil jsi se se mnou mluvit, moc to sice nešlo, ale pozval jsi mě do kavárny a já nemohl odmítnout, protože Tvůj pohled mě uhranul, vpíjel se do mě jako jed, jed s obráceným účinkem, který mě zachraňoval místo aby mě zabíjel, a tak jsme skončili v kavárně a ani jsi se neptal, proč jsem Ti nezavolal, za což jsem Ti byl neskutečně vděčný, Jiminie, celou dobu jsi mi povídal o své práci a o tom, jak rád tančíš, a i když jsi ze mě dostával jen jednoslovné odpovědi, pořád ses usmíval, takže jsem se na Tebe bál pohledět, protože Tvůj úsměv byl tak krásný a já nechtěl, aby zmizel.

Jiminie, i Ty teď jistě chápeš, že naše láska nebyla náhodná, byli jsme vyvoleni Nebesy, abychom byli spolu, navždy, vyšší moc zařídila, že jsme se v tom vlaku potkali, sestoupil jsi zhůry jako anděl, můj anděl, a takhle to nemělo skončit, Jiminie, takhle to nebylo naplánováno, takže to není konec, a my budeme zase spolu, jen počkej, musím zjistit, co se stalo, že tu teď nejsi se mnou a neříkáš mi sluníčko, a hned jak to zjistím, budeme se milovat ještě více, a už budeme mít jen jednu společnou duši, budeme spojeni, jen vydrž ještě chvilku, musím vědět, kde je ta trhlina, která nás nedopatřením rozdělila a my ji slepíme naší láskou, která je tak velká, že žádná trhlina se už nikdy neobjeví.

S láskou, Tvůj Yoongi