Dopisy Tobě | yoonmin

Dopis čtvrtý

Nejmilovanější Jiminie,

od toho, co jsem Ti psal, již uběhla spousta času - teď si říkám, jestli mé dopisy vůbec čteš. Mlčíš, a to je špatné znamení. Já ale vím, že mé dopisy mají smysl - jistě každý večer sedíš u stolu a přemýšlíš, co jsem asi cítil, když jsem je psal, jak teď vypadám, co se stalo. Co se nám stalo. Já vím, že mi neodepisuješ, protože Tě to příliš bolí, ale Jiminie, mě to také bolí, párá mě to odshora dolů, vyprazdňuje mě to až ve mně nic nezbývá. Takhle se cítím jen protože už nejsme spolu. A víš co mi opravdu chybí? Tvé doteky, kterých jsem se nikdy nenabažil.

Když ses mě poprvé dotkl, myslel jsem, že celý vzplanu, že jsem právě nekonečnou rychlostí vletěl do samého jádra rozpáleného slunce a už nikdy se nezchladím, tohle způsoboval jediný dotek Tvé ruky. Čekal jsem, že po čase tenhle pocit zmizí, ale místo toho byl stále silnější, a ačkoliv jsem nedokázal snést dotyk jiného člověka na mě, od Tebe mi to nevadilo a dokonce jsem si to užíval; když jsme se někde setkali, vběhl jsem Ti do náručí, protože Tvé objetí bylo to, na co jsem se nejvíce těšil. Objímal jsi mě pořád a při každé příležitosti, víš jak to miluji, jak mě tím ochraňuješ a uklidňuješ. Po těchhle objetích přišlo držení rukou, myslel jsem si, že se za mě budeš stydět a na veřejnosti nebudeme ukazovat naše city, ale Tys mě místo toho za ruku vzal pokaždé, když jsme někam šli, a já si to tak zamiloval, že jsem se Tě nedokázal pustit a za ruku jsem Tě držel i když jsme jen tak leželi v objetí toho druhého a tyhle dva dotyky, které jsem zatím díky Tobě poznal, se skloubily v jedno a já si myslel, že víc už to nejde, že víc už se dotýkat nemůžeme. Mýlil jsem se.

Pak přišly polibky, které jsem nesnášel. Nesnášel jsem je, Jiminie, ale Tys mi ukázal, jak něco takového může být krásné. Náš první polibek byl pro mě utrpením - nečekal jsem, že něco takového uděláš, a tak jsi mě zastihl nepřipraveného a já se ani nemohl odtáhnout, a teď Ti za to jsem vděčný, protože vím, jak to bylo správné a že se to mělo stát, teď už vím, že jsem si těch polibků měl víc vážit, protože teď mi chybí a dal bych všechno za to, abych dostal ještě jeden, jeden poslední. Tvé rty byly hebké, hladily mě, hýčkaly mě, líbaly mě - to všechno jsem díky Tobě poznal.

Jiminie, pamatuješ, kde jsme se poprvé setkali? Myslím, že Ty ano, ale já už ne. Přemýšlím o tom poslední týdny, kde to bylo, a sžírá mě to, ale nemohu si vzpomenout za nic na světě. Ale to nevadí, protože se už za chvilku uvidíme a to bude naše nové první setkání, prožijeme ho znovu, abych si ho také pamatoval. Jiminie, jak jen jsem mohl zapomenout? Proč ani nevím, jak jsi mě oslovoval, proč si nedokážu vzpomenout na pocity, které jsem při těch slovech cítil, vím jen, že to bylo dobré a že chci tyhle vzpomínky zpátky.

Říkal jsi mi, že jsem krásný, byl jsi první a poslední, kdo mi něco takového řekl - byla to jedna z těch věcí, za které jsem Tě tak neskutečně miloval. Chtěl bych to teď zrovna slyšet, protože už nevím, jaké to je cítit se krásný. A Ty víš moc dobře, jak je těžké donutit mě milovat sám sebe, přijmout to, jak vypadám, ale Tys to dokázal. Celý život jsem se na sebe nemohl podívat do zrcadla, na své nahé tělo, které nikdy nebude dost hezké, nikdy nebude mít ten správný tvar a moje pokožka nikdy nebude opálená, a i když jsem se s tím smířil, při pohledu na sebe jsem měl chuť vyrvat si vlasy a zalézt někam, kde bude dost tma, aby mě nikdo neviděl, a hlavně abych se neviděl já sám. A tys mi dokázal, že když si sundám tričko, tak nemusím brečet, že se před Tebou nemusím zakrývat a že jsem krásný, že jsem pro Tebe krásný. Pak jsi mě hladil, líbal, šimral, dotýkal se mě a přejížděl svýma rukama po mém těle, které mi v tu chvilku připadalo krásné, jen díky Tobě, dělal jsi věci, které byly tak příjemné, věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, a pokaždé, když ses na mě podíval a řekl, že jsem hezký a že mě miluješ, musel jsem se usmát a měl jsem chuť Tě políbit, ale to bylo takové naše malé nepsané pravidlo, že to Ty mě budeš líbat, Ty se o mě budeš starat a Tys sliboval tu nekonečnost, sliboval jsi naše navždy a vidíš, kde to skončilo? Vidíš, kde jsem teď, jak trpím, jakou bolest musím snášet?! Jiminie, tohle je špatně, dáme to do pořádku, slibuješ?

Stále hledám něco, co by mi Tě alespoň trochu připomnělo - ten svetr, pamatuješ? Ach ano, jak bys také mohl zapomenou na něco takového, už jsem Ti to přeci jednou psal. Dnes jsem ho znovu hledal, podíval jsem se všude, ale nikde nebyl. Bojím se, že se ztratil, ten malý kousek oblečení, spojnice mezi námi, a něco, co teď potřebuji, aby mě ochránilo a objalo, když tu nejsi; dívám se pod postel a do skříně, ze které na mě padají jen nepotřebné věci, odhazuji je stranou, ale ta věc, kterou hledám tu není, jdu dál a dívám se pod stůl, nikde nic, jen bezvýznamné krámy, které už ani nechci vidět, chci Tě jen cítit, to toho chci tolik Jiminie? Proč se schoval, proč zmizel a neukáže se mi, vím, že se mi někde směje a já ho najdu, to Ti slibuji, najdu ho a obléknu si ho a díky Tomu budu zase s tebou, na ničem jiném totiž nezáleží. Hledám ho pořád dál, bezútěšnost téhle situace plní pokoj k prasknutí, nafukuje se, ale je plastický, takže se stále zvětšuje a pořád je tu víc a víc místa, které jsem ještě neprohledal, podívám se na jedno a zjeví se tu další, a teď se všechno točí a já už nevím, kam mám jít, co mám dělat, pláču a slzy mi stékají po tvářích a kapou na zem, na které klečím a pořád se točím, dokola, nedokážu se zastavit, nedokážu zastavit ani příval slz, které se hromadí pode mnou a vidím, že tu je moře, moře mých slz, které mi připomíná, co jsme měli a co mít stále můžeme. Vrať se, prosím.

S láskou, Tvůj Yoongi