Hereos

neposlušná slza

Byl pozdní večer a já šla domů ze své dokonale nudné práce. Čtvrtek, takový dobrý den. Kráčím si to menším parkem pár bloků od mého domu. Je to nedávno co sem dodělali pár laviček a jelikož je to z práce pěkná štreka,sedla jsem si. Asi po minutě si ke mně přisedl sympatický na pohled silný,
vyspělý muž. Měl staromódní sluneční brýle,světle hnědou koženou bundu,modrou kšiltovku a bílé trochu zpocené tričko.
,,Taky se večer chodíte projít?"
Řekl úplně klidným hlasem.
,, Kdybych chodila z práce dřív tak ano." Odpověděla jsem.
Už jsem ho párkrát viděla, běhá kolem mé práce vždy v 14:34, proběhne tamtudy pokaždé aspoň 17krát. Jo vážně si to počítám. ,, Já vás znám,běháte kolem mé práce."
,,Vy pracujete ve Vojenské psychiatrické léčebně? Myslel jsem že na to aby vás tam vzali musíte být aspoň 5 let v armádě." Řekl trochu zmateným hlasem.
,,Taky že sem v armádě byla. 7 let a plánují návrat. A můžeme si prosím tykat? Odpověděla jsem s otázkou.
,,Ano můžem. Steve, Steve Rodgers." Podal mi ruku a já mu jí též podala se slovy: ,, Elisabeth Carter." Měl pevný stisk.
,,Carter? Vy, teda ty jsi příbuzná Peggy Carterové?"
,,Ano je to moje nevlastní babička."
Sundal si své fešácké brýle a prohlídl si mě. Z očí mu utekla jedna neposlušná slza. Dívala jsem do země a šeptem pověděla
,, Steve? Ty jsi Kapitán Amerika?"
,, Ano,jsem."
,,Už je zima nezajdeš ke mě?"
,,No nevím, měl bych jít domů. Ale tak dobře." Odpověděl přemluveně. Zvedli jsme se a pokračovali v cestě k mému bytu.
,,Kolik ti je let? Elisabeth?"
,,25, v armádě jsem byla od 18 let. Dobrovolně. A ty jsi superhrdina?"
,,Dá se to tak říct ale nejsem jediný,je nás 9."
,,Aha."
Začala se mi motat hlava,sotva sem šla. Nic sem nepila. Sakra!!! Zase!!! Ještě před tím než jsem omdlela ztihla jsem říct: ,, adresu domu,bytu mám v diáři v kabelce."
Zatmělo se mi.

Na začátek krátká kapitola jen o jejich seznámení. No snad se líbí a pac pusu čau...